"Přítomnost je jediný čas, který máme k dispozici."

 

Modlitby Svátosti Liturgie

 

Svátost je viditelné znamení Boží milosti.

Víru v Boha můžeme přirovnat k celoživotní cestě, na kterou každého z nás zavolal náš Stvořitel.
Vydat se na ní není jednoduché, protože je na ní spousta výmolů, bahna, překážek
a těžko schůdných míst. Někdy se musíme brodit přes močály plné nástrah,
pokušení a lákadel. Abychom nesešli z cesty, dává nám Bůh viditelná znamení.
Lidu staré smlouvy dal desky Desatera – deset přikázání.
A když svůj lid – lid staré smlouvy - svou církev - vedl z egyptského otroctví do země zaslíbené
šel před ním pouští v podobě pochodně.
Lidu nové smlouvy pak dal svého Syna Ježíše. Pro ty, kteří jej přijali jako svého Pána a Spasitele,
pak Ježíš ustanovil svátosti. Je jich sedm:

Křest, Večeře Páně, Biřmování, Manželství, Kněžství, Pokání a smíření a Pomazání nemocných.

Jsou jako pevné orientační body, jako světla majáku a jako pevná místa v močálech.
Dotýkají se všech důležitých úseků lidského života. A nutno dodat, že díky nim se život u křesťanů
z víry rodí a roste, provází jej uzdravení a dar poslání.

Mnoho úspěchů na této osobní cestě, lásku, naději, vytrvalost, nebojácnost,
touhu dojít až k cíli a především Boží požehnání,

Vám každému přeje a vyprošuje

biskup Antonín.

A mějte na paměti slova apoštola Pavla z Nového zákona, z jeho prvého listu věřící obci do Korintu,
kde ve 13. kapitole píše:
„A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu:
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou
víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“


Svátost křtu

Křest je základem celého křesťanského života. Je jakousi vstupní branou k novému životu v Duchu svatém. „“Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové.“ 2 K 5, 17

 

Pokřtěný člověk se stává kristovcem, křesťanem. Křtít (řecky „babtizein“) znamená doslova

„pohroužit“, „ponořit“.

 křtitelnice

Ze zachovalých fresek a z mozaiky z křesťanských bazilik ze 4 stol. můžeme vidět obrazy křtitelnic ve tvaru kříže. Ti, kteří měli být pokřtěni, přicházeli oblečeni v bílou tuniku a byli ponořeni do vody.

Ponoření do vody vyjadřovalo obmytí od všeho, co člověka duchovně znečišťuje.

Oblečení do bílého roucha pak značí čistotu do které se člověk znovu rodí.

 

„Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst,

ze všech ras, kmenů, národů a jazyků,

jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou,

oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou.“

Zj 7, 9

 Ponoření do křtitelnice ve tvaru kříže doslova vyjadřovalo jakoby ponoření se do smrti a znovu vzkříšení s Kristem. Vše staré umíralo a vynořilo se nové. Pokřtěný člověk začínal nový život, jakoby se znovu narodil z vody a z ducha. Ježíš v Janově evangeliu říká:

 „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“

J 3, 5

Křtem je z člověka smyt hřích, o kterém se mluví v Bibli, v první knize Mojžíšově - Genesis.

Tímto hříchem je věčná lidská touha po bohorovnosti: „Já, člověk, jsem měřítkem všeho. Nikdo není větší, lepší a mocnější než já sám. Já, já, já o všem rozhoduji. Můžu všecko. Já jsem bohem.“

K takovému lidskému počínání nás svádí ďábel - pomlouvač (z řeckého diabolos).

Toto svedení výstižně popisuje příběh Adama a Evy. Evu svádí „had“, aby si utrhla ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého a všimněme si, jak dovedně:

 Satan v podobě hada používá polopravdu, tedy něco, co se těžko vyvrací, takovéto: „Něco na tom je“. „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Eva se sice brání, ale již další vychytralé argumenty ji přesvědčí: „Nikoli, nepropadnete smrti, Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Znát dobré i zlé…být vševědoucí… kdo by to nechtěl?

Eva navíc viděla, že: „je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost.“

Utrhla si a dala ochutnat i Adamovi. A první hřích byl na světě. Člověk tak obrazně poprvé vkročil na cestu, která vede od Boha. Vše, co z tohoto prvního kroku vyplývalo, už bylo proti Bohu. Následuje bratrovražda: Kain zabil Ábela.

Bible jasně ukazuje, co vyplývá z neposlechnutí Božího příkazu.

Často se ptáme, odkud se bere všechno to zlo a násilí, války, bída a hlad. Nuže, přiznejme si, že za spoustou těchto věcí stojí právě naše touha po bohorovnosti.

Jedinou cestou a řešením z této situace je návrat ke Stvořiteli a jeho řádu. Prvním krokem je křest, zásadní obrat v našem životě. 

 

Na znamení pokory přijímá i sám Ježíš křest. Nechává se pokřtít v Jordánu od Jana Křtitele.

(Mt 3, 13 – 17)

                                       

 „Tehdy k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci jim to zakazovali. Ježíš však řekl: Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“

(Mt 19, 13 – 15)

 

„Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem lidem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před  lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdávali čest vašemu Otci v nebesích.“

(Mt 5, 13 – 16)

 

Eucharistie

Eucharistie je díkůvzdáním Bohu. „Eucharistein“- z řeč. zn. děkovat.

„Eulogein“ - z řeč. zn. žehnat.

Židé během jídla žehnali pokrmům. Vše velebí Boží dílo: stvoření, vykoupení a posvěcení.

 

Večeře Páně

 Šlo o večeři s učedníky o svátcích nekvašených chlebů, kterou Židé slavili na památku vyjití

z egyptského otroctví.

Ježíš této večeři, která se konala v  předvečer jeho utrpení, dává nový význam.

 

„Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy:

„Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“

Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy:

„Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu

a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“

(Mt 26, 29)

 

Slovy: „To čiňte na mou památku“ (L 22, 19) pověřuje své apoštoly k oběti chleba a vína,

k oběti, která byla, je a zůstane tajemstvím jeho reálné přítomnosti v těchto živlech

až do jeho slavného příchodu.

Tady vzniká křesťanská bohoslužba.

Apoštol Pavel to jasně vyjadřuje ve svém prvém listu do Korintu:

„Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal:

Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl:

„Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.

Stejně vzal po večeři i kalich a řekl:

„Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví;

to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“

A dodává:

„Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete toto víno, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“

(1K 11, 23 - 26)

Není to jen vzpomínka na Ježíše a na to, co vykonal. Je to liturgické slavení Kristovy památky

skrze apoštoly a jejich nástupce.

Je to slavení jeho života, jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a jeho přímluvy u Otce.

 Lámání chleba

 Ježíš požehnal a rozděloval chléb - podle toho jej učedníci poznali po jeho zmrtvýchvstání.

Tímto výrazem „lámání chleba“ také první křesťané označovali svá shromáždění.

 

V Janově evangeliu mluví sám Ježíš o pravém chlebu z nebe:

„Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš;

pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“

Řekli mu: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“

Ježíš jim řekl: „Já jsem ten chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět,

a kdo věří ve mne, nikdy nebude žíznit.“

(J 6, 31 - 35)

„Já jsem chléb života…Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe;

kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, jé mé tělo, dané za život světa.“

(J 6, 51)

„Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.

Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm…Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“

(J 6, 53 - 59)

 

„Středem slavení eucharistie je tedy chléb a víno,

 které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého stanou tělem a krví Krista.

Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku až do jeho slavného příchodu to,

co on vykonal v předvečer svého utrpení: „vzal chléb…“, „vzal kalich vína…“

Způsoby chleba a vína, které se tajemně staly tělem a krví Krista,

i nadále zůstávají znamením daru stvoření.

Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno, „plod lidské práce“,

ale předtím ještě „plod země“ a „plod révy“, dary Stvořitele.

V úkonu Melchizedecha, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14, 18),

vidí církev předobraz své vlastní oběti“.

 

(viz Katechismus katolické církve s. 342 - 343)

 

Kněžství

„Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi až do „konce časů“ poslání,

které svěřil Kristus svým apoštolům. 

Má tři stupně: jáhenství, kněžství a biskupství.

Někdy se hovoří o „ordinaci“, jindy o „consekraci“.

 

„Ordinace“ - lat. ordo, zn. stav, vrstva.

V tomto smyslu tedy značí zařazení do urč. církevního stavu: „ordo diaconorum“ - stavu jáhnů,

„ordo presbyterorum“ - stavu kněží  a „ordo episcoporum“ - stavu biskupů.

Zařazení do některého z těchto stupňů se dělo obřadem: „ordinatio“.

Slovo „ordo“ bylo v římském starověku zcela běžným civilním pojmem a označovalo sbory ustanovené v občanském smyslu, především sbor těch, kteří vládli.

Proto se dnes spíše užívá slova „Consecratio“.

 

„Consecratio“ - z lat. posvěcení, zasvěcení.

Sám Kristus odděluje vyvoleného a ustanovuje jej v konkrétní služebný úřad do své církve.

Viditelným znamením je především vkládání rukou biskupa a modlitba.

U svěcení kněží je ještě pomazání rukou posvěceným olejem,

předání Písma svatého, kalicha a pateny.

Každá z předávaných věcí má hlubokou symboliku.

U svěcení biskupů je pomazání hlavy olejem, předání prstenu, solidea, mitry, berly a kříže, tzv. pektorálu.

Předání prstenu zn. věrnost Kristu, mitry - naplnění svatosti, berly - plnění pastýřského úkolu, atd.

 

Kněžství je služebné. Bylo ustanoveno samotným Pánem církve

a má být ku prospěchu lidí a společenství církve.

Skrze svátostnou službu, zvláště biskupů a kněží, se přítomnost Krista jako hlavy církve stává viditelnou uprostřed společenství věřících.

Je to veliká výsada a veliký závazek, jak o tom mluví např. 1P 2, 5.9

„I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.“

„Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“

Zj 1,6 „Jemu, jenž nás miluje a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce,

jemu sláva i moc navěky.“

Kněžská služba má už hluboký základ ve Starém zákoně.

Hospodin povolává Árona a ustanovuje celý rod Léví k této službě.

Nejvyšším a pravým veleknězem je ale  Ježíš.

Je podle slov Písma knězem podle řádu Melchisedechova.

 

„Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího,

držme se toho, co vyznáváme…Hodnost velekněze si nikdo nemůže přisvojit sám,

nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Árona. Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám,

ale dal mu ji ten, který řekl: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil…

Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.“

(Žd 4, 14 - 5, 10)

 

Držíme a ctíme tradici, že svátost kněžství v její trojí podobě může přijmout jen muž.

Protože jsou jasné důkazy o tom, že nejméně jeden z apoštolů Kristových, a to samotný apoštol Petr, byl ženatý, mohou se v našem společenství katolických církví jáhnové, kněží i biskupové ženit.

Tuto skutečnost považujeme nejen za biblickou,

(„Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchyně leží v horečce.“ (Mt 8, 14)

ale odpovídá též skutečnosti nerozdělené církve do 11. stol.,

neboť z historických pramenů jasně vyplývá, že se kněží ženili.

V písemných památkách této doby je navíc řeč i o ženatých biskupech.

Ve východní - pravoslavné části „katolické“ církve se kněží smí ženit i dnes.

 

 apoštol Petr se svou ženou

 

Svátost biřmování

 V „západních“ církvích se používá termín: biřmování - z lat. „confirmatio“ tzn. utvrzení.

Na „Východě“ se mluví o myropomazání, o pomazání posvěceným olejem, tzv. křižmem.

V obou tradicích se jedná o pomazání Duchem svatým, jak je o tom zmínka ve Sk 10, 38

„Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí…“

„V prvních staletích se biřmování obvykle slavilo společně se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov Cypriána, „dvojitou svátost“.

(Katechismus katolické církve, s. 333)

Vlivem doby (vzrůstající počet křtů, farností, atd.) se na Západě obě svátosti - křest a biřmování časově oddělily. Biřmování pak připadlo výhradně biskupovi jako jakési dovršení či naplnění křtu.

Na Východě zůstaly obě svátosti většinou spojené a uděluje je obě sám kněz. Biřmování však může udělit pouze křižmem, které posvětil biskup.

Pomazání olejem je „zasvěcením“ se Kristu. 

 

Biřmování je tedy svátost křesťanské dospělosti. Je to zvláštní dar Ducha svatého

ke službě svědectví svým bližním o Kristu.

 

Křtem nabyl člověk práva náležet Kristu a jeho církvi, ale teprve biřmováním dosahuje všech práv

a povinností dospělého křesťana, k čemuž se mu dostává potřebných darů Ducha.

V praxi všedního dne to znamená, že biřmovaný se musí vyrovnat s četnými úkoly,

které mu přináší doba a okolnosti, v níž žije.

Jeho poslání se v podstatě naplňuje v plnění denních povinností v rodině a v práci,

v nesobecké službě a vytrvalé lásce, v ochotě pomáhat a snášet starosti a bolesti

a nést je také se svými bližními.

Na poslání biřmovaného se nemůžeme dívat jako na něco dobrovolného nebo jako na soukromou zálibu. Je to povolání Boží a je to důsledek plynoucí z milosti, jež se při biřmování uděluje.

Příkladem zde je služba samého Krista, zdrojem energie pak ona síla Ducha svatého,

kterou on sám svým učedníkům přislíbil a již uděluje ve křtu a biřmování.

 

Biřmování je také pečetí Ducha svatého.

„Pečeť je symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví nějakého předmětu. Proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich pána. Pečetí se ověřuje právnický úkon nebo určitý dokument a některých případech jej kryje tajemstvím. Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce. I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal.:

„On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil“.

(2K 1,22)

(Některé formulace jsou čerpány z Katechismu katolické církve, Karmelitánské nakladatelství,

 Kostelní Vydří 2001)

 

Svátost manželství

-         posvátný vztah mezi mužem a ženou    -

„Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval…“

„Ale jako je církev podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.“

„Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe.“

(Ef  5, 21 - 33)

„I řekl Hospodin Bůh:

„Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou...“

„A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.

Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!

Ať muženou se nazývá (v hebr. =  íš a íšša), vždyť z muže vzata jest.“

„Proto opustí muž svého otce a svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“

(Gn 2, 18 - 24)

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím,

jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim:

„Ploďte a množte se a naplňte zemi.“

(Gn 1, 27 - 28)

 

„Bůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce;

to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti“

„Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“

„Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“

(1J 4, 8.16)

(Katechismus katolické církve, s. 406)

 

Muž a žena jsou tedy stvořeni jeden pro druhého! Vztah dvou milujících se lidí,

přesně řečeno: muže a ženy je tedy posvátný, neboť to byl záměr Stvořitele!

 

Slova slibu při svátosti manželství:

 

„Kamkoli půjdeš, půjdu. Kdekoli zůstaneš, zůstanu.

Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.

Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“

(Rút 1, 16 - 17)

 

Pečeť lásky

 

„Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“

(Píseň písní 8, 6 - 7)

 

Pokání a smíření

Je to svátost obrácení se k Bohu.

„Obrátíš-li se, Izraeli, je výrok Hospodinův, obrať se ke mně!“

(Jr 4,1)

 

 

Smíření

„Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin.  

I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh,  

i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“

(Iz 1, 18)

 

 

Pokání

„I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice…

I král vstal ze svého trůnu, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela.

Vyhlásil: „Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou.

Kdo ví, možná se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“

(Jonáš 3. kapitola)

 

Je to přiznání své hříšnosti

 „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“

 

Odpuštění hříchů

Pouze Bůh odpouští hříchy. Protože Ježíš je Boží Syn, může o sobě říci:

„Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy.“

„Synu, odpouštějí se ti hříchy.“

(Mk 5, 5.10)

„Pán ale dává svým učedníkům podíl na své vlastní moci odpouštět hříchy.

Pro apoštoly a jejich následovníky to je velmi nelehký, odpovědný a zavazující úkol.

Pro společenství církve Kristovy je tento dar milostivým aktem a požehnáním.

„Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny…“

(J 20, 22 - 23)

 

„Jsme tedy posly Kristovými. Bůh vám domlouvá našimi ústy.

Na místě Kristově vás prosíme:

„Dejte se smířit s Bohem!“

„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“

(2K 5, 17 - 20)

 

„Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“

(Mt 5, 23 - 24)

 

„A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“

„Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec.“

(Mt 6, 12.14)

 

Slova rozhřešení užívaná v latinské církvi:

„Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět

a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha;

ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.

Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

(Katechismus katolické církve, s. 371)

 

Pomazání nemocných

„Je někdo z vás nemocen?

Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.

Modlitba víry  zachrání nemocného,

Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“

(Jakub 5, 14 - 15)

 

„Tato svátost je určena k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí těla i ducha.“

 

„V liturgické tradici jak východní, tak západní, jsou od dávných dob svědectví

o pomazání nemocných posvěceným olejem.

Během staletí bylo však stále výlučněji pomazání nemocných udělováno těm, kteří už umírali.

Z tohoto důvodu dostalo název „poslední pomazání“.

(Katechismus katolické církve, s 384)

Tento liturgický vývoj a následná praxe církve vedly ovšem k tomu, že došlo k hrubému zkreslení, nepochopení a odmítání této svátosti.

Smyslem této svátosti je především dát do pořádku vztah nemocného s Bohem.

Slova pronesená nad nemocným to jasně vystihují:

 

„Skrze toto svaté pomazání ať tě Pán pro své milosrdenství posílí milostí Ducha svatého,

ať tě vysvobodí z hříchů,  ať tě zachrání a posilní.“

 

Ježíš v evangeliu říká:

„Synu, odpouštějí se ti hříchy.“

 Nemoc často souvisí s nepořádkem v duši člověka.

 

Na Ježíše se v evangeliích obrací mnoho nemocných a prosí jej  o uzdravení.

On je vyzývá, aby věřili a dává za příklad víru těch, kteří věří:

 

„Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho:

„Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí."

Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“

Setník mu však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu;

ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven…“

„Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali:

„Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.

 

Učedníci dostávají poslání jít do světa, uzdravovat nemocné,

vymítat zlé duchy, křtít a získávat učedníky.

„Zavolal svých Dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy…

I vyšli a volali k pokání.

Vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“

(Mk 6, 1 - 6)

 

Vzkříšený Ježíš říká:

„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“

 „…na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“

(Mk 16, 15 - 20)

 

Duch svatý dává některým lidem zvláštní charisma - dar uzdravování,

aby ukázal sílu milosti zmrtvýchvstalého Ježíše.

(Katechismus katolické církve, s. 383)