"Přítomnost je jediný čas, který máme k dispozici."

 

Milí přátelé, kázáníčka Zdenka Bohuslava naleznete zde:

http://www.povzbuzovac.cz/2016/09/21/pozehnane-vysiny/

 

Požehnané opouštění

 Moji milí,

pokud se budete chvilku zabývat moudrými radami pro spokojený život, zjistíte poměrně záhy, že se v něčem překrývají. Kromě dalších věcí je takovým překryvem vztah k minulosti, tedy k tomu, co jsme už prožili. Rada, co s takovou minulostí nejlépe udělat, je jednoduchá – nechte ji být. Snadná rada, těžké provedení? Snad opravdu zní rada příliš jednoduše, může nám připadat až hanlivě jednoduchá. Na tak velký problém bychom čekali větší a složitější radu, něco pořádného.

 Schválně ale pojďte společně se mnou ten zmíněný jednoduchý návod prozkoumat. Předně je důležité si připustit holý fakt, že už s minulostí neuděláme vůbec nic. Stalo se, co se stalo. Nemůžeme se tam vrátit a napravit své chyby. Jediné, s čím můžeme pohnout, je náš vztah k minulosti, tedy její vliv na naše prožívání přítomnosti. Není nic výjimečného a ani nic složitého prožívat přítomnost zcela bezduše, protože drtivá většina životních sil je věnována myšlenkám na minulost. Často v nás minulost probouzí lítost a dokonce nenávist k sobě a jiným. Minulost je silná substance. Je v ní koncentrováno hodně emocí. Ovšem pojďme se na ni podívat trochu kriticky, se špetkou nadhledu, který nám umožní se nenechat hned emočně lapit. Minulost jsme prožili, nasekali jsme v ní chyby, ale taky se nám v ní ledacos povedlo. Je to nedílně promícháno jako máslo s moukou a mlékem v těstě na koláč. Už jedno od druhého nepoznáme. Zkusme minulost vnímat jako celek, dokonalý celek. Cože? Že jsem se zbláznil? O jaké dokonalosti, že tu vykládám? No přeci o té vaší. Udělali jste v minulosti to nejlepší, čeho jste byli schopní. Že to nestačilo k úspěchu? Že na vás někdo nachytal léčku? Že vás někdo podrazil? Jasně, v koláčích minulosti jsou různé přísady, ale pozor, nikdy to není koláč z jediné ingredience. Možná do něj spadla špetka pepře, ale nebyl celý pepřový. Chci tím obrazně říci, že základem pro smíření se s minulostí, pro její opuštění, je vědomí, že byla smíchána z dobrého i zlého. Pokud ji budeme vidět zbytečně černě, nepomůžeme si.

 Dalším krokem je samotné opuštění. Neznamená to, že na minulost zapomeneme, že si zakážeme jakékoli vzpomínky. Náš úkol je opuštění. Musíme najít cestu, jak se naučit svou unikátní metodou svou minulost přijmout a nechat ji být. Pomůže nám, pokud se budeme intenzivně a s vděčností věnovat přítomnosti. Právě teď se z mého současného psaní tohoto textu stává minulost. Já se ale opravdu snažím, abych dal maximum sil a darů do tohoto textu. Myslím na něj, na vás, mám radost z toho, že mohu psát. Užívám si tuhle chvíli. Tak a to je ten klíč. Já si chci vědomě užívat svůj život. Nechci ho nechat protékat kolem mě s hlavou zabořenou a srdcem ztraceným v minulosti. Klíč je v radosti ze současnosti. Pokud nedovolíte sami sobě, aby minulost byla vaším hlavním tématem, budou mít minulá traumata, prohry, podrazy a neúspěchy z velké části prostě smůlu. Buďte napojeni na své síly a dary a buďte plně přítomní ve všem, co žijete. Neodsuzujte se pro minulé chyby. Máte jedinečnou šanci prožít přítomnost tak, aby až se za vteřinu stane minulostí, nemuseli jsme litovat. Moc minulosti dáváme sami. Nezapomeňte, že přítomnost dostáváme jen jednou. Je vzácná a dobrá. Buďme sami se sebou smíření a důvěřujme své duši, že udělá to nejlepší, čeho bude schopná. Opouštění minulosti je požehnáním, které nám otevírá cestu k plnému životu. Co bylo, nechme být. Nic tam nečeká.

 Požehnané opouštění a ještě požehnanější přítomnost přeje

 +Zdeněk Bohuslav

 

Požehnané chození

 

Moji milí přátelé,

moje putování za objevováním požehnání v těch nejběžnějších a nejdostupnějších maličkostech našich životů nemůže minout chůzi. Tenhle báječný vynález našeho Stvořitele patří do kategorie nejvíce opomíjených. Většina lidí si chození začíná opravdu vážit až ve chvílích, kdy pro ně osobně přestane být samozřejmostí. Prostě dočasně chodit nemohou nebo jen s námahou a bolestí. Chůze je něco naprosto osobního. Dokonce snad jako otisk prstu. Každý máme svou vlastní. Občas se bavím tím, že lidi rozpoznávám podle chůze. Řadu přátel poznám mnohem dřív, než je jim na dálku vidět do tváře, podle chůze.

 V čem ale vidím požehnání chůze? Především v tom, že k ní nepotřebujeme žádnou pomůcku, trenéra, halu, podmínky. Chodit můžeme kdykoli a kdekoli. Můžeme se přemístit. To je ovšem jen povrchní a nejčastěji vnímaná tvář chůze. Kromě toho, že je nám chůze nejlevnějším způsobem změny místa našich tělesných schránek, dokáže posouvat i naše duše. V chození se otevírá mnohem snáz naše vlastní tajná skříňka s otázkami, pochybnostmi a nejistotami. V chůzi snáze pronikáme sami k sobě. Nikam se neženeme, nemusíme vnímat příliš okolí, na chůzi samotnou se soustředit vůbec nemusíme, funguje to samospádem. Zkrátka jdeme a myšlenky a pocity plynou. Promítání začíná. Mnoho věcí se dere na povrch. Chvíli to vypadá jako výprodejová mela před nákupním centrem. Mnoho, mnoho myšlenek a pocitů. Pokud ovšem vydržíme, převáží ty hlavní. Můžeme se na ně  soustředit.

 V chůzi se můžeme rychle a skutečně setkat sami se sebou ve své pravé podobě. Můžeme zahlédnout svou duši bez masek a převleků, které ji běžně halí. Taková vědomá chůze nám může poskytnout vzácné a hojivé léky na naše starosti a trápení. Nemusíme si složitě plánovat, na co všechno chceme myslet, co všechno si chceme uspořádat. Štěstí v tomto případě přeje nepřipraveným. Je lepší vyrazit na cestu a nechat chvíli myšlenky a pocity zápasit. Ty nejsilnější, nejnaléhavější nakonec stanou nad zbytkem, a nám bude úplně jasné, co si především chceme urovnat. Taky je dobré zbavit se lži o tom, že by naše snažení mělo mít nějaký cíl. Zkusme to vzít tak, že splněný cíl je už sám fakt, že jdeme. Už když jsme se vydali na cestu, lhostejno jak dlouhou, měli jsme splněno. Za ničím se neženeme. Všechno ostatní, co nepochybně přijde, je navíc, je to bonus k již splněnému cíli. Prožívejme radost z každého kroku, radost z pohybu, radost z plynutí pocitů a myšlenek. Prožívejme cestu, vždyť ona je tím darem, který hledáte. Ona je cílem.

 Jen si to představte. Odpovědi i otázky, vysvětlení i pochybnosti, starosti i radost to všechno je schováno, dovedně ukryto ve střídání levé a pravé nohy. Chůze je požehnáním pro každého, kdo se vydal požehnání hledat. Od samého začátku je totiž nalezeno. V ní se dotýkáme zázračného podílu na Stvořitelově dokonalosti. Vyrazit a prožít každý krok, vnímat podíl na stvoření, vnímat vlastní dokonalost, naslouchat vnitřnímu hlasu našeho rozumu i srdce. Tohle všechno můžeme prakticky kdykoli. Jen málo úžasných věcí je tak dostupných a jejich moc tak velká, jako v prosté chůzi. Pokud to jde, choďme. Važme si toho, je to dar s mnoha skrytými poklady. Až je najdeme, jásejme, nestyďme se za nespoutanou radost objevitele.

 Požehnaný každý krok přeje

 +Zdenek Bohuslav

Požehnaná rána

 Moji milí,

dnešní řádky jsem se rozhodl věnovat svojí babičce Vlastě, která už odešla na druhý břeh, ale která mě naučila několika prostým návykům, z nichž žiju každý den. Jedním z nich je láska k ránům. Ráno je všechno syrové, všechno se může stát. Ráno je podobné stolu se všemi přísadami do výborného pokrmu, který je potřeba uvařit. Všechno je k dispozici, ale samo se to neuvaří. K úspěchu nestačí jen přísady, musí se přidat i srdce a taky dovednosti. Ráno ještě není možné říci, jaký bude den. Teprve začíná. Nevíme nic o svých chybách, které ten den vysekneme, ani o dotecích lásky, které snad zaznamenáme.

 Ráno začíná probuzením, když otevřete oči a vědomí se v plnosti rozlije do celého těla. Už tam můžeme udělat první chyby. Schválně si zkuste hru na krásné ráno. Je zcela prostá. Budíte se do dalšího dne, který je dost možná obyčejný, ničím se nevymyká. Přesto si v rámci hry zkuste představit, že je to výjimečný den. Že je to den, kdy zažijete požehnané chvíle, den úspěchů, den radostný. Zkuste to navzdory sněhu, dešti, větru, bolesti, povinnostem. Zaujměte k tomuto dni ten nejlepší postoj, jakého budete schopni. Malou pomůckou může být vděčnost. Probudili jste se, přežili jste noc, máte před sebou příležitost. Mnoha lidem se to nepodařilo. Odešli z tohoto světa právě dnes v noci. Morbidní pomůcka? Ani ne, smrt k nám přeci patří. Pokud se naučíte už samu skutečnost života vnímat jako požehnání, půjde vám cvičení s krásným dnem už skoro samo.

 Zapojte veškerou svou fantazii a něco v tomto krásném dnu udělejte hned ráno jinak. Třeba vyměňte teplou sprchu za studenou. Místo cvičení uvnitř se projděte venku, místo televize si pusťte rádio. Zkrátka něco si najděte a dejte dni šanci, aby byl výjimečný. Bedlivě všechno sledujte, pozorujte věci a dění kolem s až detektivním zápalem. Určitě najdete něco, čeho jste si nikdy dřív nevšimli. Přidáte tento objev k výjimečnosti dne. Důležité je to udělat hned ráno, při narození dne. Začít můžete jen jednou. Zkuste se usmívat. Možná to půjde nejprve těžko, ale postupně se to zlepší. Najděte v sobě radost a možná až omámení z příležitostí, které máte před sebou. Je ráno, síla dne se probouzí. Probuďte sílu života i v sobě.

 Ráno je opojnou chvílí, pokud na ni budete připraveni, máte šanci, že budete tento den opravdu žít. Budete se moci soustředit na svoje smysly, na slova, setkání, budete se moci nechat překvapovat. Mám moc rád slova Oscara Wilda: Žít, to je nejvzácnější věc na světě, neboť většina lidí jenom existuje. Když člověk zažije požehnání rána, má velkou šanci na skutečný život, ve kterém se stanou úžasné věci. Ony se popravdě stávají i v té prosté existenci, jen si jich vůbec nevšímáme.

 Přeju nám všem spoustu objevů a krásná rána plná sil.

Požehnaný týden přeje

+Zdeněk Bohuslav

 

Požehnané zrození

 Moji milí,

vzpomínáte si někdy na to, když jste byli hodně malí? Pamatujete si na to vůbec? Podle některých názorů si to pamatovat nemůžeme, minimálně ne na vědomé úrovni. Ale ty pocity v nás někde určitě jsou, pocity bezpečí a neustálé pozornosti, pocity tepla a něhy. Jsou podle mě nesmírně důležité. Je potřeba se alespoň někdy vracet k okamžiku zrození, protože v něm došlo k prvnímu zázraku v našem životě. Tam začala celá ta jízda, kterou nazývám „životní cesta“. V tom okamžiku jsme dostali všechno potřebné. Narodili jsme se zcela vybavení proto, abychom ji zvládli. Byli jsme dokonalí.

 Když jsem stál nad kolíbkou svého čerstvě narozeného synovce Lojzíka, došlo mi, že vždycky znovu zapomeneme, jak maličký člověk je, když přichází na svět. Je to drobeček, uzlíček, nesmírně zranitelný a přesto výsostně dokonalý. Nechci to se slovem zázrak moc přehánět, ale já si u té kolíbky jiné vybavit neuměl. Lojzík všechno má, ale ještě dlouho bude odkázaný na pomoc, lásku a péči okolí. Je dokonalý, ale nestačí na všechno sám. My ve svých dospělých světech žijeme často tak, abychom byli za dokonalé považováni svým okolím, které ovšem tuhle dokonalost posuzuje na základě mnoha různých parametrů, člověk od člověka se ta hlediska liší. No a my tu hru často začneme hrát. Zkoušíme být dokonalí, protože jsme zapomněli, že jsme se dokonalí už narodili, že jsme sem vešli připravení a šťastní.

 Hra na dokonalé nás trápí, protože naše okolí nám mnohdy dává jasně najevo, že v ní prohráváme, že nevypadáme dokonale, že lecjaké přání a cíl jsou nesplněné, že nevypadáme tak, jak bychom podle představ měli. Tím se dostávám k požehnání, které vnímám v okamžiku zrození. Tam jsme dostali pro nás správné tělo i duši. Bylo to všechno jako vzácná ruční práce připraveno zcela na míru našim potřebám. Na úkol nazvaný „život“ jsme byli připravení jako malá miminka. Později jsme si nechali namluvit, že v lecčems nejsme, ale pokud se naučíme přijmout myšlenku svého požehnaného zrození a sami sebe si zamilujeme v podobě, kterou máme, se všemi tělesnými a duševními hrbolky, najdeme sami sebe mnohem silnější a připravenější, než nám tvrdí svět kolem nás.  

Jsme nositeli zázraku života. Máme tu čest chodit po světě, vnímat ho, spoluutvářet ho, ba co víc, jsme součástí koloběhu rození. Můžeme pomoci k dalšímu zrození. Právě u zrození vlastních dětí se nám mohou právem rozklepat kolena v doslova posvátné úctě, protože tohle je zázrak a my ho vidíme v přímém přenosu, my jej plně prožíváme. Moc vám přeju, aby síla zázračné chvíle zrození vstoupila do vašeho života, abyste z ní dokázali čerpat zejména ve chvílích, kdy se na vás svět bude šklebit a bude tvrdit, že nestojíte za nic. Lže. Vy jste dokonalí, jste skvěle a úplně připravení. Čerpejte sílu z téhle studny a uvidíte, že vás už zdaleka tolik věcí a názorů nerozhází. Už jste se narodili dokonalí.

 Dokonalé děti, mějte se rády.

+Zdeněk Bohuslav

 

   

 

 

Požehnané požehnání


 

Moji milí,

 

došel jsem k nápadu věnovat svá občasná zamyšlení postupně mnoha skutečnostem, ve kterých cítím a prožívám plnost Božího požehnání. Jsem přesvědčený, že veškerá dobra, která mohu ve svém životě vnímat, mají svůj původ v Bohu. Je to on, kdo je umožňuje, je jejich dárcem a vynálezcem. Tato dobra, která jsou mnohdy zcela fyzická, prozaická a veskrze světská, můžeme denně vnímat. Ovšem nedaří se nám to dostatečně často, a to především vinou nesoustředěnosti. Necháváme si až příliš často namluvit, že se nás týkají události omílané v médiích, dáváme jim nad námi velkou moc. Mnohdy se strachujeme. Ve svých obavách zcela zapomínáme na požehnání, kterého se nám dostává.

 

Rád bych tedy vynášel ze své životní zkušenosti a ze svého duchovního prožívání světa postřehy ke skutečnostem, za nimiž vidím požehnání. Sám nevím přesně, kam mě tato cesta zavede. Možná budou má slova překvapivá, určitě budou nedokonalá, ale nikdy nebudou postrádat opravdovost a napojení na skutečné prožívání.

 

Tolik úvod k cyklu úvah naplněných požehnanými skutečnostmi. Dnešní nadpis vypadá snad jako překlep, ale myslím ho vážně. Rád bych zmínil, že podle mých zkušeností je požehnání samo o sobě velkým požehnáním. Požehnání je životadárnou silou. Požehnání nám umožňuje natankovat do životních nádrží neuvěřitelně silné palivo, které nás v případě nutnosti vznese i k letu. Může se zdát, že naše lidská požehnání, tedy chvíle, kdy jeden nad druhým mluvíme o požehnání, jsou jen slova, ale je to opravdu jen zdání. V těch slovech do našich starostí, obav a nejistot přichází pomoc, sice neviditelná, ale naprosto zřejmě jednající. Účinek požehnání ale můžeme do značné míry ovlivnit tím, zda otevřeme nebo uzavřeme své srdce, nikdo nám ho nenutí. Sami se svobodně rozhodujeme, zda o něj stojíme.

 

+Zdeněk Bohuslav


 

Prosím přijměte i letos moje tradiční domácí požehnání na rok 2016:


 

Ať je požehnán váš domov plný lásky, pochopení a vstřícnosti.

Ať je ve vašich životech světlo a radost.

Ať máte vděčná a odvážná srdce plná spolehnutí.

Ať se nebojíte, ale spoléháte na sílu lásky.

Ať se smějí vaše ústa a jásají vaše duše nad zázraky života.

Ať Bůh, který vás stvořil, naplní váš domov svým požehnáním.

+Amen

Chvála miliard

 

Milí přátelé,

název by mohl navozovat dojem, že jsem náhle pohádkově zbohatl. Ovšem dnes nepůjde o peníze, tedy alespoň o ně nepůjde v první řadě, jak jsou na to zvyklé. Rád bych vzdal chválu za chvíle, kdy před sebou máme obrovské množství, množství tak veliké, že se ani nesnažíme začít počítat, jen si říkáme, zda vidíme milióny, miliardy nebo bilióny. Já jsem si podobný pocit velikého množství zažil nedávno v jiskrném prosincovém ránu, kdy se slunce prodralo skrze mraky a posvítilo na pole s obilím. Ozim už pěkně narostl, takže bylo na co svítit. Na každém zeleném výhonku si hověla kapka rosy, která se jen před malou chvilkou proměnila z krůpěje ledu. Jen nesměle se rozkoukávala po světě. Slunce ji doslova rozsvítilo, takže já jsem měl před sebou zářící pole přeplněné malými světélky. Bylo to krásné, dokonce tak krásné, že jsem si tam chvíli postál a prožíval pocit nesmírného bohatství, protože jsem směl na vlastní oči vidět miliardy.

 

V biblickém způsobu vyprávění, zejména ve Starém zákoně, najdeme na několika místech pokus o vyjádření obrovského počtu, který nejde popsat obyčejným číslem. Užívají se tři podobenství, všechna moc pěkná a výstižná. Když je v Bibli něčeho nepočítaně, je toho „jako hvězd na nebi – jako písku na mořském břehu nebo jako písku v moři“. Tak mě napadlo, že já jsem na vlastní oči viděl něčeho tolik „jako světel na poli“. V Bibli se často v příslibu potomstva počítá právě s tak obrovskými počty, kterých rod postupně dosáhne. Víte, proč jsem měl z toho pole dětskou radost? Já si tam uvědomil a prožil, že právě tak nekonečné množství lásky a dobroty je Božím jednání se mnou. Já si tam připadal jako opravdový boháč, protože v každé té prozářené kapce bylo odpuštění, milosrdenství, shovívavost, pomoc a láska. Jako bych před sebou měl vyobrazení všeho, co jsem už dostal i všeho co ještě dostat můžu. Najednou jsem silně cítil, že jsem milován se všemi svými nectnostmi. Viděl jsem před sebou vyobrazení lásky, které se mi dostává a dostat může. Nešlo spočítat, kolik těch kapek je, bylo jich jako hvězd na nebi i jako písku v moři.

 

Jsem přesvědčený, že takové chvíle, kdy se nám prostřednictvím běžných pozemských věcí otevírá škvíra do věčnosti, jsou kolem nás denně. Jen my si je uvědomíme pouze občas. Schválně zkuste, zda se i vám nepodaří zahlédnout obrovský počet, řekněme miliardy, něčeho, čehokoli. Hlavní je ten vjem zdánlivé nekonečnosti, vjem vlastní maličkosti a přeci důležitosti v řádu světa. Rozhlížejte se, miliardy jsou všude kolem nás. Pokud na ně narazíme v citlivém rozpoložení, můžeme kromě zajímavého pohledu prožít i vnitřní pocit skutečného bohatství.

 

Adventní doba letí kupředu, plná poklusu, práce a nestíhání. Zkusme si v ní dopřát zastavení na místě, ze kterého je vidět miliardy. Zastavme se sami pro sebe a darujme si chvíli, kdy se vykašleme na všechny kolem a budeme v plnosti sami se sebou. Soustřeďme se jen na vlastní existenci v její křehkosti i síle. Moc nám všem přeju, aby v té chvíli byl Bůh nablízku a daroval nám hluboký vnitřní prožitek vděčnosti za to, že jsme důležitou součástí světa.

 

Krásné chvíle před trezory světa přeje

 

+Zdeněk Bohuslav

 

Chvála popěvků

Milí přátelé,

ti z vás, kdo jste mě už slyšeli zpívat, se oprávněně děsíte dnešního tématu. Já totiž opravdu chci vzdávat díky a chválit možnost zpívání si, nejlépe hned od rána. Naši předci při práci na polích měli neomezené možnosti si zazpívat, dali tím život a snad i nesmrtelnost mnoha lidovým písničkám. Profesionálních zpěváků nebylo moc, vzali za to tedy lidé sami. My žijeme v době, kdy se z hudby stalo zboží jako každé jiné, navíc zboží, které je výborně připraveno pro virtuální svět a šíření, jsou to jen nuly a jedničky. Hudby a zpěvu je tedy stále víc, ale zároveň se vytrácí popěvky z našich hrdel nebo dokonce i pouhé pobrukování.

 Jak jste si už zvykli, dělím se zejména o své vlastní zkušenosti. Nuže tady je další z nich. Když se někam přepravuji za prací, je mým typickým vozidlem skládací kolo Brompton. Tímto upozorňuji, že text obsahuje PP – Product Placement, ovšem já od zmíněné firmy nic nevzal, naopak jsem u nich zakoupil věc, ze které mám každý den až vánoční radost. Tahle radost se vmísila do samotného přepravního procesu. Odtud asi pramení mé popěvky za jízdy. Má to výhodu – takřka nikdo mě neslyší a nehodnotí. Vzhledem k mým vlohám je obojí dobře. Pokud se tento text nějak může dostat do nebe a čte ho tam Prof. Maxa, jehož absolutní sluch sólisty Národního divadla trápila několik let moje beznadějná hudební tupost a hluchota, moc mu ještě jednou děkuji za trpělivost a doslova udatnost.  Zpívat totiž přes veškerou vlastní snahu a um profesionálních lektorů dodnes neumím. To ovšem neznamená, že si nezpívám. Naopak, zpívám si dost často a rád.

 Tak znovu do sedla kola. Já vám mám někdy takovou radost z toho, že mohu pořádně šlápnout do pedálů a že se pohybuju kupředu, až mi slova rozličných písní sama skáčou do hrdla. To se pak tlumeně rozléhá ulicemi „Ej, bačóoó, bačóó náš… nebo Na Okóóř je céésta…“ Naštěstí jsou ulice rušné a k vyslechnutí dochází jen opravdu výjimečně. Ovšem pokud se to stane, jsou pohledy posluchačů zmatené nebo soucitné. Zpívám dál, je to silnější než nepochopení mého náhodného publika.

 Začít den popěvkem je podle mě velmi dobrá strategie. On totiž takový popěvek je držák, obzvlášť pokud je melodie alespoň trochu chytlavá. On vydrží klidně až do chvíle, kdy ten den potkáte prvního blbce. To se dřív nebo později stane v každém dni, neb je jich hodně a valem přibývají. Přijde jen na to, jak dlouho vám bezblbcový start vydrží. Ovšem až svého blbce potkáte, podrží vás popěvek v nadnesené hladině. S trochou pobavení si řeknete něco jako: „Ejhle, blbec, vida.“ Třeba se na něj i usmějete, což blbce dost překvapí, už totiž navykl spíše na nepřátelské pohledy a znechucení. V tomhle příkladu je vidět, že síla popěvku je značná a nedoceněná. Jak pravil Jan Werich: „Nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem,“ Pokud tedy popěvek způsobí, že se vypořádáme s grácií i s největší srážkou, jsme ten den připraveni už na všechno.

 Proto zpívejme si. Nezáleží co a jak, ale zpívejme. Já třeba náhodou narazil na hudební uskupení Jelen a jejich šlágr „Co bylo dál“. Na tom teď moderně řečeno „ujíždím“ a musím přiznat, že Bača i Okoř se choulí v zadních lavicích mého vědomí a netrpělivě čekají, kdy mě to pustí. Určitě to jednou bude, ale Jelen si k nim už s jistotou přisedne. Bude jim tam ve třech líp. Navíc tím naše ulice budou bohatší o další kulturní zážitek, až se jimi zase budu vézt za prací nebo za rodinou.

 Chvála zpívání a radostné duše vám všem.

 Prozpívaný podzimní týden přeje

 +Zdeněk Bohuslav

 

Chvála draků

 Milí přátelé,

zcela v souladu s ročním obdobím i povětrnostními podmínkami bych rád vzdal chválu za pouštění draků. Je to dar přímo z nebes, protože právě tam ty naše dračí hlavy na provázcích míří. Mám to čerstvě za sebou, pouštění draků se vším všudy, tak se s vámi chci podělit, dokud je to takzvaně „v žíle“.

 To bylo tak. Horská louka, ze které je výhled na až pohádkově malebnou krajinu Podkrkonoší, sluníčko, suchá tráva a nekonečné proudění větru. To byly kulisy. Klid, že by se dal krájet, pocit samoty a přeci celistvosti. To bylo v srdci. Drak se zatím schovával ve svém podlouhlém obalu a vypadal jako deštník s navijákem. Ovšem pozornému oku by neušly jeho lehké vibrace, když ucítil ten větrný materiál kolem. Nebyl to vánek, byl to vítr, který umí řádně prověřit pevnost vůle a taky pevnost všech materiálů, které se mu svěří do neklidné péče. No a pak to přišlo. Draka jsem pustil ven, sestavil a rázem proti větru stálo 2,5 čtverečního metru připraveného k letu. Krása. Šel hned nahoru a hověl si tam jako paša s občasným poškubnutím. Silonové lanko rozřezávalo vzduch kolem na dvě půlky a ten se bránil svištivým zvukem, ve kterém zaznívala koketnost a pýcha.

 Mám pouštění draků moc rád, jak je vám asi zřejmé z předchozích řádků. Mám ho rád hned z několika důvodů, které mě vedly k této chvále. Zkusím se o ně podělit. Předně je to zábavné. Nemáte předem zaručený výsledek, protože o síle větru něco málo víte jen v těch přízemních vrstvách. Drak se ale dostává mnohem výš a doslova na vás shlíží shůry. Dále mám moc rád určitou metafyzičnost zážitku pouštění. Přihrnete si to na kopec s balíčkem, něco sestavíte a čekáte, zda nebesa přijmou vaši zdvořilou prosbu a vašeho draka povozí. No a pak se to povede a vy tam stojíte jako trubka a koukáte na nebe tak dlouho, že při žádné jiné činnosti toho nejste vůbec schopni. Nakonec vás rozbolí za krkem a vy na chvíli kontakt přerušíte. Můžete si myslet na své věci. Já třeba docela často vytáhnu svůj vztah s Bohem. Přemítám o tom, co jsme společně už prošli, ale taky vytahuji nedořešené otázky a někdy i prosby. Z přemýšlení se velmi zvolna stává modlitba, ve které je především vděčnost za to, že mám podíl na stvořeném světě a že mám velké možnosti v jeho využívání. Jakoby vítr provětral nejen dračí konstrukci, ale i zatuchlé a smutné myšlenky, jakoby čistil to, co překáží a brzdí.

 Pouštění draků může být velmi očistné. Můj poslední dračí zážitek provázelo i zcela nečekané a úplné přerušení spojení. To bylo tak. Silonové lanko už ledacos pamatuje a v jednom místě už ta paměť byla tak opotřebovaná, že ho napadla strašlivá myšlenka: „Kašlu na to, já chci dolů!“. No a jak řeklo, tak udělalo. Přetrhlo se, nebo lépe řečeno „prdlo“ a drak se vydal na krátký svobodný let, který naštěstí skončil milosrdně brzy a dokonce na louce a ne v drátech nebo větvích. Chvíli to vypadalo, že si poletí opojen volností, ale pak si to rozmyslel. Spadl, nechal se znovu uvázat a zase jsme si zalítali společně. Tohle banální přetržení spojení je pro mě ale důležitým symbolem.

Jsem přesvědčený, že nic na světě nemůžeme v pravém slova smyslu mít. Máme to jen propůjčené, jsme jen opatrovníci. Občas se nám tato skutečnost musí připomenout, protože svět slov s tím už nepočítá – máme vlastníky nemovitostí, účtů, vozů, ale taky manželství, otcovství a tak dál. O svém vztahu k okolí mluvíme velmi často vlastnicky, ale jak už pravil slavný inspektor Klečka v Cimrmanově hře Vražda v salónním kupé: „Hovno, Majere, hovno máš!“ Tímto poetickým zvoláním plným nejistot nad naším vlastněním se s vámi dnes loučím a přeji bezvadné lety a ještě bezvadnější myšlenky.

 Požehnaný týden přeje

+Zdeněk Bohuslav

Chvála vzpomínání

 

Milí přátelé,

dnešní chválení chci věnovat vzpomínání. Určitě znáte chvíle, kdy se po letech potkáte s lidmi, se kterými vám bylo dobře, se kterými jste toho dost zažili a právě ty společné zážitky vás jaksi navždycky omotaly svými vzpomínkovými vlákny. Když se potkáte opravdu po dlouhé době, může být zpočátku těžké někde tu motanici vzpomínek začít, ale jakmile to uděláte, jedna vzpomínka střídá druhou, ochotně se noříte dál a dál do minulosti. S hrůzou zjistíte, že něco si nepamatujete vůbec, některé detaily vás znovu rozesmějí, jiné obnoví staré bolesti.

 Já si takového vzpomínání moc vážím, protože je jakousi konzervou minulosti, ze které se dá krásně a hojně ujídat a přeci vevnitř nic nechybí. Možná je to dokonce naopak, tím, že staré příhody ožívají, se jejich barvitost zlepšuje a tu a tam se vyspraví nedokonalá paměť dokonalejší fantazií. Nakonec je ten příběh společně vytvořen tak, že všichni jsou skálopevně přesvědčeni o jeho naprosté pravdivosti a přeci jsou jeho některé detaily jaksi šťavnatější a dokonalejší, než tomu bylo ve skutečnosti.

 Společné zážitky přátel jsou nutným základem pro vzpomínání. Osamělé vzpomínání vede často ke smutku a propadání skepsi. Společné vzpomínky z našich minulých chyb a nedokonalostí dělají zábavné momenty a my se můžeme sami znovu zasmát své naivitě, nešikovnosti a trapasům. Je to tím, že jsme v čase a prostoru popošli dál a díváme se na věci s odstupem. Máme dokonalou schopnost vyhlazovat a vylepšovat. Ten odstup ve vzpomínání je ovšem v něčem obrovsky cenný i pro přítomnost. V tom odstupu totiž vidíme, že věci a události, které pro nás byly ve svém čase zásadní a bolestné a třeba i neřešitelné, se nějak vyřešily a my jsme to v podstatě dobře přežili. Poučením je poznání, že s odstupem času nám neřešitelné už přijde jako komplikace, jen kamínek na cestě životem, který jsme možná nakopli nebo překročili.

 Zkusme si občas v kruhu přátel nebo rodin zavzpomínat na své trapasy a třeba i skutečné potíže a trable. Ponořme se vědomě i do těch kalnějších vod. Můžeme v takovém ponoru získat odvahu pro svá současná trápení. Všechno jsme to přeci přežili, pravda se šrámy a jizvami, ale přežili. Čas má v sobě velkou hojivou sílu. Já si někdy říkám, jaké je asi Boží vnímání času, určitě to je nějak jiné, jen vůbec nevíme jak. No a asi je to dobře, nicméně je na to ale jeden krásný vtip, kterým dneska končím:

 Kohn se v synagoze modlí a v rozhovoru s Hospodinem říká: „Bože, co je pro tebe tisíc let?“ Shora se ozve: „Asi tak vteřina.“ Kohn ale pokračuje: „Hospodine, co je pro tebe deset miliónů korun?“ Shůry se ozve: „Asi tak jedna koruna.“ Kohn tedy nezaváhá a poprosí: „Bože, buď prosím štědrý a dej mi tuto svou jednu korunu.“  Hospodin odpoví: „Ale samozřejmě, jen vteřinu počkej.“

 Přeju vám ze srdce krásné vzpomínání a hodně odvahy do současných zápasů.

 +Zdeněk Bohuslav

 

 

Chvála postupnosti

 Milí přátelé,

Dnes vdávám díky za skutečnost nenápadnou ovšem o to důležitější – vzdávám díky za postupnost. Možná je to taková skrytá hvězda, o které se zatím moc neví ani nemluví, bulvár ji zcela míjí. Je to podle mě především proto, že si její existenci vlastně skoro vůbec nikdo neuvědomuje. Bereme ji za takovou samozřejmost, že splývá s životaběhem jako chameleon se svým listem. Co přesně tou postupností myslím? Začnu u příkladu, který mě k tomuto zamyšlení přivedl. Když sedíte nad sklenicí vychlazeného, vyzrálého a pečlivě zpracovaného bílého vína, vychutnáte si ji minimálně dvojnásob, když přitom sedíte uprostřed vinohradů a vnímáte právě chválenou postupnost. Je vám jasné, že víno se nestáčí přímo z keříků, že je potřeba nějaká práce, dokonce spousta práce a trpělivosti. Když jste u vinaře, vidíte to všechno tak blízko, že vám to alespoň trochu dojít musí. To skvělé víno vznikalo, byl to postupný proces, který začal už s první rostlinkou, na které rostly velmi nedokonalé hrozny. K vaší sklence vedla cesta přes tisíce špatných sklenek, to skvělé se postupně propracovalo na povrch a stalo se vnímatelným, lidsky uchopitelným a především chvályhodným.

 Ano, bylo to u vína, kde jsem si uvědomil, že takřka vše, čeho si v životě vážím, přichází postupně. Roste to z mnoha pokusů a omylů. Nad tou přemýšlivou sklenkou jsem najednou silně prožíval vděčnost za to, že ty důležité věci nelze uspěchat. Chtějí svůj čas, chtějí práci a naději do nich vkládanou, chtějí dokonce i ta četná zklamání a pochybnosti. Tohle všechno je prostě malými kamínky, z nichž jsou poskládány naše lidské životní cesty. Dítě se taky nenarodí hned, je schované celých devět měsíců a postupně roste, děje se s ním zázračný vývoj. Já jsem si nad tou sklenkou, nebo to možná byla až ta další, uvědomil, jak moc rád mám postupnost, která je přirozeně smířená s tím, že se vše cenné rodí, že to nespadne shůry bez špetky zásluh.

 Občas slyším lidský obdiv vyjadřovaný nad nějakým životním dílem někoho jiného, typicky jde o hmotné věci, třeba krásný dům, ale ještě lepší je obdiv nad úspěšným manželstvím nebo přátelským vztahem. To, co je obdivováno vznikalo postupně, dokonce to vzniká dál, právě v době obdivování se přidávají další maličké kousky historie vznikání. Občas se mi podaří prožít hlubokou vděčnost za dar stvoření, tedy za to, že jsem na světě, že jsem součástí tak krásného a dokonale skloubeného díla. Jsem přesvědčený, že nám byla Stvořitelem dána úžasná důvěra, když nás sem vzal na brigádu. Můžeme pomáhat tvořit. Svět není jednou provždy hotové dílo, je to spíš galerie mnoha děl, navíc galerie vskutku podivná. Všichni umělci totiž stojí před svými díly a sem tam něco dotvářejí, nikdy není hotovo.

 Až na vás zase někdo ve světě přitlačí a bude na vás pospíchat, protože se mu do jeho plánů nebude hodit postupnost, zkuste si ji uhájit. Dobré vzniká postupně. Nenechte se honit tempem, které vám nevyhovuje. Když si tempo určujete sami, netlačte se do nesmyslných termínů. Hýčkejte si svá díla, vždyť celý svět se na vás dívá, galerie praská ve švech. Moc nám všem přeju, abychom se nevzdávali postupnosti a krůček za krůčkem dobře brigádničili v zahradě světa, každý svým vlastním způsobem.

 Požehnané spolutvoření přeje

+Zdeněk Bohuslav

 

Chvála hádek

 Milí přátelé,

pro dnešní chválu mi dal Hospodin mnoho příležitostí k praktickým cvičením díky pubertě jedné z mých dcer. Popravdě právě v hádkách s ní pomalu, ale opravdu hodně pomalu, docházím k určitému prozření a sebereflexi. Samozřejmě je to možné jen tehdy, kdy si člověk nějakým mechanizmem nebo zázrakem uhájí nezkalené vnímání. Nuže pojďme na fenomén hádek, který, jak předpokládám, není nikomu z vás úplně cizí.

 Hádka je událost vesměs negativně vnímaná, je to prohra v boji o harmonii. Já mám právě harmonii v soužití s ostatními moc rád. Hádky jsou pro mě tedy nevítaným narušením, jsou jako kameny házené do čistě umytých oken, za nimiž je krásný výhled a svítí slunce. Ovšem už jsem si zvykl na to si nestěžovat. Došel jsem k přesvědčení, že to tak být musí. Prostě je čas poklidu i čas hádek. Vždycky, když se mi chce na hádky nadávat nebo nad nimi vzdychat, zkouším si na nich najít něco smysluplného, něco opravňujícího jejich existenci. Zatím jsem v nich objevil nesmírně silnou energii, která jaksi tepe proti sobě. Někdy si říkám, že to je podobné stavění barikád. Dvě strany hádky se od sebe oddělují, aby na sebe mohly později nějak bezpečně útočit. Každá strana hájí svou pozici, nechce ustoupit a používá takřka veškerý materiál. Výsledkem je opravdový souboj, většinou naštěstí souboj slov a gest.

 Co je tedy na hádkách dobrého? Co se na nich dá chválit? Jsou důkazem, že stranám konfliktu není ten druhý cizí, že mu na něm záleží, že mu stojí za to neuvěřitelné plýtvání energií. Krásné je taky to, že jedinou cestou k usmiřování po hádce je hádkou projít. Usmiřování bez předchozího utkání nervů není možné. V hádkách si obě strany říkají spoustu velmi nelibých věcí, o kterých moc nepřemýšlejí. Podobně jako s těmi barikádami, taky si moc neprohlížíte ta prkna, trámy a dlažební kostky a nerovnáte je podle barev či velikostí, prostě vršíte horu. V hádce vršíme hory nelichotivých slov a vět v bláhové naději, že tím zvítězíme, moc o nich nedumáme, jen ta huba nám jede. Opravdovým vítězem se ale můžeme stát jen v souboji se sebou samými. V hádce toho o sobě můžeme hodně poznat, můžeme se v pravém slova smyslu dozvědět, co jsme zač. Podmínkou je, že neztratíme sebe-vědomí, že si nepřestaneme uvědomovat svou pravou podstatu, která je takřka vždy mnohem smířlivější a milejší, než ten hádající se buldozer. Hádka je tedy podstatnou ingrediencí pro pečení dortu našeho osobního růstu.

Mám moc rád slova listu Efezským – „Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce.“ Podle mě je to užitečná rada, podle které se dá řídit. Pokud se v hněvu pohádáme s někým z našeho okolí, můžeme se ve většině případů snažit o to, aby smíření nastalo ještě před soumrakem, tedy samozřejmě za předpokladu, že jsme na to hádání nevlétli v deset večer. V té radě je velká moudrost, nevyřešený hněv, který přerostl v neukončenou a jaksi latentní hádku, se může při dlouhém trvání stát jedem v naší studně života. Sami sobě tak můžeme otravovat život, který je určen k radostnému prožití. Snažme se tedy poslední tečku za všemi hádkami, kterou je beze všech pochyb smíření a odpuštění, zařadit bez zbytečných prodlev. Život je krátký na vleklé spory a je plýtváním ho ve vleklých sporech prožít.   

 Co nejpřínosnější hádky přeje a se všemi rodiči puberťáků chápavě soucítí

Zdeněk Bohuslav

Chvála ovoce života

 Milí přátelé,

k našemu pozemskému pobytu patří zájem o to, co způsobujeme. Tenhle zájem může mít nejrůznější podoby. Jsou lidé, které baví počítat si uhlíkovou stopu, jiní sledují růst svého bohatství, další s uspokojením počítají své partnery, potomky…Všem je nám do určité míry přirozené, že se čas od času zastavíme a přemýšlíme o tom, co za námi zůstává, co je výsledkem naší práce, nebo ještě lépe výsledkem našeho života, jehož je práce přirozenou součástí.

 Naše přemýšlení začíná často právě u výsledků práce. Díváme se na ně třeba skrze hmotné statky a peníze, které z práce vyplynuly. Málo už si hlídáme opravdové důsledky, tedy to, co jsme ve světě svou prací dali do pohybu, co jsme způsobili. Tváříme se, že na to nemáme čas nebo že nás to nezajímá. Ale sáhněme si do svědomí, zajímá. Hrozně neradi opouštíme své ideály, ale mnohdy tak učiníme pod tak zvaným tlakem okolností. Většinou se takto zakulaceně označuje nedostatek odvahy a sebevědomí.   Ano, děláme kompromisy a svádíme je na vnější svět kolem nás, na konkrétní osoby, systém a okolnosti. Rozhodování nám ale ani na vteřinu nikdo neodejmul. Ten tlak jsme připustili sami, to my jsme tím pravým pístem, který všechno tolik tlačí.

 Nevím, jak to vnímáte vy, ale já při přečtení slova OVOCE mám před očima něco zralého, šťavnatého a veskrze dobrého. Snad to je jedním z důvodů, proč mám moc rád Ježíšovo podobenství o našem životě jako životě ratolestí révy, které mají schopnost plodit dobré ovoce, tedy dobré hrozny. Ježíš se v tom podobenství označuje jako vinný kmen a nás připodobňuje k ratolestem, které pak nesou ovoce, pro vznik hroznů je třeba obojího. Tohle podobenství mělo dodávat učedníkům sílu a odhodlání a umí to dodnes. Máme brát vážně své životy, které nám byly dopřány. Naše důležitost v celém stvoření je stejně unikátní jako naše DNA. Máme bez rozdílu schopnost nést dobré ovoce, tedy žít tak, aby nám samotným bylo radostně a abychom tuto radost šířili i dál. Můžeme se rozhodovat tisíckrát denně a každé takové rozhodnutí má vliv na chuť ovoce našeho života.

Jasně, i ty prkotiny a zdánlivé nesmysly. Jen si vzpomeňte, kolikrát řádně okyselíte život sobě a lidem kolem sebe nesmyslným trváním na nějakém názoru nebo pravidlu. Cukry z hroznů mizí, kyseliny bobtnají. Jsme pořád tou ratolestí, jen naše hrozny jsou hrozné.

 Rád bych vás tímhle textem inspiroval k větší orientaci na plody vašeho života, tedy na to, co kolem sebe vědomě i nevědomě vytváříte. Rád bych vás obrátil alespoň částí pozornosti k tomu, že váš život může nést sladké hrozny, je k tomu dokonce určený, ale neobejde se to bez naší péče. O cukernatost hroznů se musíme snažit. Mnohdy to znamená menší přísnost, větší vstřícnost, více pochopení, odpuštění, pokoru a smířlivost. Jindy to vyžaduje odvahu a spolehnutí, víru a naději, osobní odhodlání a otevřenost. Tohle všechno v konkrétních, úplně obyčejných situacích našich životů. Pokud máme pocit, že svět kolem nás je jaksi moc nakyselo, raději nejprve důkladně prohlédněme sami sebe, třeba ta kyselost vychází přímo z nás. Ona je to potvora a náramně rychle se šíří.

 Moc nám všem přeju co nejvíce sladkých bobulí našich hroznů a co nejméně těch trpkých, které tam vždycky budou, ale ať je jich jen pár.

 Požehnaná květnová setkání.

 +Zdeněk Bohuslav  

 

Chvála sebepoznávání

 Milí přátelé,

rád bych dnes vzdal chválu za sebepoznávání, tedy za opravdové objevování vlastní podstaty. Když slovo sebeobjevování slyším, přijde mi, že je v něm něco podivného. Přeci sám sebe člověk zná. Víme, jací jsme. Ano, víme to, ale často si to ani neuvědomujeme. Právě ten rozdíl mezi věděním a uvědoměním obhajuje smysluplnost nekonečného sebeobjevování.

 Myslím si, že čím lépe sami sebe známe, tím lépe jsme schopni tohle vědomí použít v nejběžnějším životě. Pojďme začít třeba u slabin, tedy u našich nedokonalostí, chyb a kazů. Pokud si bleskově dovolíte zrevidovat ty své, bude vám jasné, že už tahle oblast nás samých je pěkným kontinentem k objevování. K čemu si ale připomínat vlastní chyby a kazy? Pokud s nimi počítáme, můžeme je lépe využít, ovládat, posouvat. Pokud jen nevědomě jsme a najednou slyšíme sami sebe na někoho řvát kvůli bezvýznamné prkotině, jsme v opačné situaci, naše slabina právě žije svým vlastním životem, my jsme jen pozorovatelé, nosiči. Podobně je  na tom strom nesoucí jmelí, které krásně košatí. Strom ho ale sám nesetřese, prostě to na něm roste a postupně mu to ubírá síly. Vždycky přemýšlím, jestli to ten strom vědomě štve, jestli to je pro něj opravdu pohana, nebezpečí. No nic, zpátky z lesa k nám.

 Pojďme nyní na veselejší kontinent, do říše našich přání, snů a fantazie. Možná jsme jediný tvor na světě, který fantazii má, tedy přesněji řečeno u nás je to potvrzeno. Je to úžasná síla a zároveň i pěkná hrozba. Pokud svou fantazii dlouhodobě přehlížíme a odsouváme na vedlejší kolej jako obtěžující vagón, stáváme se zase pozorovateli vlastních životů, které nám připadají jaksi nezajímavé, šedé, bez zábavy. Tepny života totiž fantazii potřebují. Jen si vzpomeňte na své děti nebo ještě lépe na své dětské roky a zážitky. Jsou ve vás, jen spí, víte, jaké je to být dítětem. Vzpomínáte, jak vzrušující bylo operovat sourozence nebo letět do vesmíru nebo péct na pískovišti dorty? Nic z toho nelze uskutečnit bez fantazie.

 Mohli bychom pokračovat do dalších a dalších kontinentů naší existence, ale tyhle dva příklady mi nyní stačí, snad se mi na nich dostatečně podařilo popsat, o co mi jde. Máme v sobě mnohem víc talentů, síly a radosti, než si ve většině dní odvážíme připustit. Řadu dní trávíme prostě tím, co se děje. Trochu jsme si nechali namluvit, že nad tím máme jen omezenou kontrolu. Navíc jsme ovšem dost často poměrně odpojení od svých kontinentů plných pokladů. Jak je možné, že jsme tak málo sami se sebou. Proč si víc neužíváme sami sebe? Proč se víc nedotýkáme sami sebe, svých těl, svých duší a svých pokladů? Prostě jsme si odvykli. Možná nám to někdy přijde zbytečné, nepatřičné nebo nepřínosné. Ve skutečnosti ale právě sebepoznávání může vést k obrovským úspěchům ve vnějším světě.

 Když se staří cestovatelé, kteří vyráželi na bílá místa map, chystali na cestu pravých objevitelů, měli před sebou opravdu neobjevené kontinenty. Za nás už na mnoho míst dojelo Google auto a všechno nám vyfotilo. Zdá se, že už není co objevovat. Pokud si ale připustíme, že můžeme poznávat sami sebe, máme před sebou nové kontinenty, které stejně jako kdysi nesou poklady nebývalé ceny.

Potřebujeme toho pro plavbu mnohem méně, stačí nám klidná chvíle a dostatek odvahy. No a čím začít? Zkuste třeba tou fantazií, připusťte si, že by alespoň občas mohla dostat trochu prostoru ve vnějším světě. Zkuste něco ze svých fantazií opravdu následovat, udělejte pro to něco. Třeba budete překvapeni, jak snadno vaše představy ožijí. Ony totiž mnohdy už existují, jen čekají u semaforu, až nás přestane bavit šeď a dostaneme chuť na změnu.

 Krásnou plavbu přeje

Zdeněk Bohuslav

 

Chvála společenství

 Milí přátelé,

díky nejčerstvější zkušenosti se společenstvím věřících lidí bych rád vzdal chválu právě za společenství. Je to jeden z nejdůležitějších darů, které smím v životě užívat. Možná se pokusím vysvětlit, co mám slovem společenství na mysli. Zkusím to velmi krátce – společenství pro mě jsou lidé jednoho srdce. Skutečně to právě takto vnímám. Například při mši je to přímo fyzický pocit, všechny odlišnosti mezi účastníky jsou nepodstatné, jejich srdce jsou spojena ve víře, spojila své síly, naděje, očekávání. Mezi účastníky společenství dojde k vodivému propojení. Je to čirá krása, všichni, kdo alespoň občas zažívají, vědí, o čem mluvím.

 

Rád bych vás povzbudil, abyste společenství hledali a popřál vám, abyste jej co nejčastěji i nacházeli. Nemusí to být jen společenství věřících ve mši, je spousta jiných druhů. Jde o lidské sblížení, bezpečí, laskavost a radost z toho, že nejsme na světě sami. V jednom snu se mi objevila moc krásná, přímo hřejivá představa. Byl jsem v kruhu lidí, drželi jsme se za ruce, nikdo nic neříkal, všichni se usmívali a já cítil, jak mnou prochází tak dobrá síla, že to ani neumím popsat. Připsal jsem si jako součást těch ostatních.

 Myslím si, že je přímo životně důležité hledat a nacházet společenství. Je samozřejmě možné prožít celý život i bez něj, ale je to škoda. Společenství je ovšem možné jít hledat jen se skutečně otevřeným a upřímným srdcem, okolí to pozná a přitáhne nás svým magnetem, tedy magnetem propojených srdcí. A jak se vlastně pozná, že jsme nějaké společenství našli a že jsme se stali jeho součástí? Najednou nebudeme přemýšlet o tom, zda jsme důležitější než ostatní, nebudeme mít ani jednu myšlenku nasměrovanou na to, jak nás ostatní přijímají a v srdcích se nám rozhostí klid a síla, která není jen naše.

 Mám převažující osobní zkušenosti se společenstvími křesťanů, ale zároveň vím a okusil jsem i velmi pevná společenství rodová, společenství přátel a myslím, že zcela výjimečně mohou vznikat i společenství pracovní. Přemýšlel jsem o tom, co vlastně společenství spojuje, co je tou hybnou silou, tou energií? Myslím, že je to láska ve svých mnoha projevech, láska, která umí nahradit soutěž, posuzování a předsudky. Uprostřed společenství se neptáme, zda a jak jsme přijímáni, je to zbytečná otázka.

 Společenství žije i v době, kdy se s jeho členy nevidíme, dokonce právě v takových chvílích ukazuje svou sílu v našem životě. Zážitek z něj v nás přetrvává i v těch nejvšednějších chvílích a my si s velikým vydechnutím uvědomujeme, že nejsme na světě sami, že naše mnohdy chvějící se srdce mají své pevné propojení s dalšími. Jsem Bohu nesmírně vděčný za všechna svá společenství a prosím za to, aby v životě každého, kdo statečně dočetl až sem, bylo dopřáno z daru společenství co nejvíce čerpat.  

Krásné jarní dny přeje

Zdeněk Bohuslav

Chvála mávání

 Milí přátelé,

rád bych dnes vzdal díky za dovednost, kterou máme úplně všichni, za mávání. Patří určitě mezi záležitosti, které, jak se dnes moderně říká, neřešíme. To znamená, že o této své úžasné dovednosti nepřemýšlíme, neuvědomujeme si ji, je zkrátka něčím samozřejmým a opomíjeným, což ovšem znamená, že je vynikajícím adeptem pro chválení. Právě takové zapomínané věci a dovednosti v sobě nesou ohromnou energii a sílu pro úplně všední dny. Pojďme se tedy podívat pod pokličku mávání.

 Mávání je něčím, co ukazuje ke spícím dětem v nás. Zůstalo nám bez našich zásluh jako památka na doby, kdy nám bylo úplně jedno, co si o nás myslí lidé kolem, kdy jsme byli sami se sebou tak vyrovnaní, jak je to jen možné. Tehdy, ve svých řekněme třech nebo čtyřech letech, jsme uměli velmi obstojně mávat, tehdejší styl jsme sice ještě pak roky podvědomě upravovali, ale v našem dnešním mávání přežil ten naprostý dětský základ. Podobně jako u rekonstruovaného domu, kde je nová střecha, okna, fasáda, ale vše stojí na stejném starém základu jako původní dům. Pro mě je tahle dětská historie v našem mávání podstatná. Ono totiž mávání je takovou poměrně legrační činností. Schválně se podívejte na pár mávajících dospělých. Není to nic důstojného, daleko spíše se v těch dospělých neodolatelně probouzí dětský základ a oni prostě mávají. Nepřemýšlejí o tom, je to emocionální reakce.

 Přiznám se, že mě fascinuje i ta podkladová emoce pro mávání. Schválně si uvědomte, kdy vy sami máváte. Já tedy jednoznačně především při loučení. Úplně to vidím – někdo se vzdaluje, já stojím jak přikovaný a mávám. Jde částečně o vyprovázení a částečně je v tom velká naděje na shledání. Je v tom dočasnost už z podstaty. Je v tom i láska, vztah. Máváme většinou jen lidem, kteří jsou nějak bližší našim srdcím. Nepřemýšlíme o tom, ruka vystřelí a mává. Je napojena na nejsložitější možný aparát, který je nám dáno nosit, na naše srdce. Není to tak, že bychom se dlouze a hluboce zamysleli, zda budeme mávat, je to chvilkové rozhodnutí, kterému přechází okamžik srdečního dotazu – budu mávat nebo ne? Proč nemáváme na každého? Možná se nechceme ukázat v tom dětském gestu, možná někde v podvědomí škudlíme s touhle infantilní pozůstalostí našich srdcí. Možná je to ale taky úplně jinak.

 

K tomuto zamyšlení mě dovedl jeden tatínek, kterého vůbec neznám. Jen jsem ho viděl v ranním chladu před jeho domem, jak se máváním loučí se svou ženou a malou dcerou v okně. On sám odcházel na moderní lov, evidentně ozbrojen notebookem, smartphonem a trpělivostí. Já v tom gestu najednou na malou vteřinu viděl strašně moc. Jako bych měl možnost být svědkem retrospektivy života toho neznámého, zamilování, vztah, hypotéka, budování, láska, milování, děti, starosti, lov. Najednou tam před mou představivostí stál lovec v zašlých kožešinách mávající do jeskyně na svou rodinu. Odcházel takhle jeho pravěký předek? Dost možná ano, pro mě tam prostě stál. V gestu mávání jsem doslova viděl, zpřítomnilo se mi, zhruba toto – mějte se tady hezky, mám vás moc rád, sluší vám to, těším se na návrat, jdu do světa pro vás a jsem za to vděčný, opatrujte se, jste moje slunce, vrátím se, už teď to vidím, vlastně už teď se s vámi vítám.

 Zkrátka je to magické, kouzelné, nadpozemské, tohle naše mávání. Není to jen třepotání rukou. Je v něm schována část našeho srdce, jsme v něm nahými dětmi, jsme vysílači neuvěřitelně starých signálů, jsme napojení na naše předky, kteří se právě tahle loučili a vítali. Slova nejsou potřeba, energie z mávání je naplněna požehnáním.

Moc vám přeji krásné jarní prožitky z vlastního i cizího mávání. Schválně zkuste více napřít zrak, uvidíte zázraky loučení.

 +Zdeněk Bohuslav

Chvála krajiny

 Milí přátelé,

nedávno jsem si při svém cyklistickém pohybu v krajině jižně od Kolína vzpomněl na obraz Jaroslava Kruise, na kterém vystihl českou krajinu jako alegorii ženského těla. Vskutku k tomu všechny ty kopečky, meze, lesíky a cesty svádí. Možná se může zdát, že u Kolína nelze nic zajímavého vidět. Věřte, že to je jen zdání.

Pokud chce člověk vidět něco zajímavého, prostě to vidět může. Nezáleží ani dost málo na tom, kde se právě nachází. Něco zajímavého prostě je všude.

 Já jsem zjistil, že se krajinou a jejími proměnami vědomě kochám, prostě nasávám všechny její podoby a cítím se hluboce obdarován, protože můžu kamkoli zajet nebo zajít, kdekoli se zastavit a chvíli pozorovat detaily. Můžu přemýšlet o tom, jak lidé žijí, mohu je při tom pozorovat, mohu se stát na chvíli součástí krajiny, která je částí mého domova. Je to jedna z cest, jak se trochu odpoutat od vlastních starostí. Je to možnost, jak ty starosti nebrat zase tak vážně. Stromy, cesty, rybníky, pole jsou na svých místech, kvetou špendlíky, začínají kvést trnky, vykvétají pampelišky. Všechno se děje správně. Co když je to tak i v našich životech. I o nás je zvláštním způsobem postaráno. Já si v krajině připadám jako kojenec, který dostává ty správné dávky všeho potřebného a nemusí vůbec chápat čeho, proč a jak. Vnímám energii míst, stromů, lidí, kytek. Připadám si jako v dobíjecí stanici. Jen to přitéká, nemusím nic dělat, jen se pohybuju a vnímám svět kolem sebe. Jsem kojen pohledem na domovskou krajinu. Naivní? Určitě, ale krásné. Přesně takhle to zažívám. Bez zásluhy kojencem krajiny, která je krásná a přijímá mě navzdory všem vadám a nedokonalostem. Na nic se mě neptá. Nic mi neslibuje, jen mě přijímá.

 Já si v otevřené krajině se sedlem kola pod sebou připadám často i jako svobodný pták, který může na každém rozcestí volit, který další kout objeví. Zažívám vnitřní silnou vděčnost za to, že může bez omezení a nařízení plynout touhle krajinou. Taky si někdy vědomě připouštím, že jsem maličký, že v té krajině nejsem skoro vidět, moje zmenšení vede ke zmenšení i těch mých osobních starostí. Ty jsou taky maličké. Mimoděk přemýšlím o starostech lidí, které neznám, míjím jejich opravené nebo zanedbané domy, pole, lesy. Na všem je nějaký lidský otisk. Krajina je výsledek obydlení, mnohdy krásný výsledek. 

 Moc nám všem přeji, abychom v jarních dnech našli čas na procházku nebo projížďku volnou krajinou. Nějakou úplně obyčejnou, nemusí jít o turistickou oblast, zajímavé spojení člověka a prostředí je všude, někde líbivější, jinde spíš k pláči. Všude si ale můžeme uvědomit, že svoboda ducha začíná u pocitu, že nejsme zas tak důležití, jak se nám někdy může zdát.

 Krásný čas v krajině – té skutečné i té uvnitř našich srdcí.

 +Zdeněk Bohuslav

 

 

Chvála sdílení
 

Milí přátelé,

vzdávám tímto krátkým textem chválu sdílení, tedy ději, který nastává, když se dáme do hovorů o životě s někým dalším. Díky mnoha sdílením, která mi byla dána, jsem došel k poznání, že mnohdy je to s lidmi jinak, než jsme si ve svých předsudcích mysleli. Nechci nijak kritizovat, že na lidi kolem sebe máme nějakým způsobem hotový názor, ačkoli je vůbec neznáme. Mnohdy tomu tak prostě je. Stačí nám maličkosti a už je zaškatulkováno.

 Sdílení dokáže hodně rozházet naše zdánlivě pevná přesvědčení. Ve sdílení se totiž opravdu sejdeme s člověkem, který je velmi pravděpodobně stejně nedokonalý jako my sami. Stačí vybalit jeden životní příběh a všechno je jinak. Najednou máme více pochopení a tolerance, jakoby byly nějakou skrytou rudnou žílou v samotném kameni sdílení. Najednou jsme na jedné lodi života, najednou jsou pryč všechny předsudky. Jak je to možné? Podle mě je to mimo jiné i tím, že v opravdovém sdílení si lidé vzájemně ukazují své jizvy, rány a zlomeniny. Opravdu hluboké sdílení se na míle vzdaluje běžnému povídání o životě. Jde pod povrch, nebojí se temných stránek a nedořešeností.

 Včera mě u nás na vsi odchytla jedna osamělá stará paní. Známe se, často si povídáme. Manžel jí zemřel a je na všechno sama, nenese to uplakaně, spíše naopak. Vždycky si ale uvědomím, jak hodně je sama a jak potřebuje, aby ji někdo poslouchal. Snažím se zastavit pospíchání v sobě a darovat jí něco ze svého času. Včera mi ukazovala, jakou si sama postavila kozu na řezání dřeva. Je to bytelná, obdivuhodně přesně postavená koza s důmyslným kovovým stahováním. Vyprávěla mi, jak závit na tom dlouhém svorníku povolovala celý den. Jasně, má na to čas. Krásné ale bylo, že jsem jí mohl dílo skutečně upřímně pochválit. Radost byla oboustranná. Řekla mi pak ještě hodně věcí ze svého života a já si uvědomil, že vlastně všichni rádi mluvíme o svém skutečném životě.

 Sdílení, povídání o životě je pro mě oboustranným darem. Jsem moc rád za všechny, se kterými mohu sdílet svůj život. Jsem moc rád, že někdo chce sdílet svůj se mnou. Vždycky znovu mám stejný pocit – všichni žijeme z jednoho požehnání, všichni se můžeme schovat ve stejném náručí a hlavně všichni jsme tak nedokonalí a zranitelní.

 Moc vám přeju hluboká sdílení a očistné přijímání i dávání vlastních životních příběhů.

 Požehnané jaro přeje

 +Zdeněk Bohuslav

 

Chvála nezpevněných cest

 Milí přátelé,

rád bych vzdal chválu něčemu naprosto nedokonalému a proto krásnému. Mám na mysli nezpevněné cesty, které vedou na spoustu krásných míst. Nevedou tam asfaltky, dálnice ani železnice. Vedou tam právě a pouze nezpevněné cesty. Jinak se tam dostat nedá, což je určitě alespoň částečně příčinou zachovalosti těch míst. Dostat se na ně je nepohodlné a jaksi nestandardní. Nejezdí tam všichni, tedy spíše, jezdí tam jen pár bláznů.

 Patřím k milovníkům nezpevněných cest, protože jsou pro mě připomínkou, že civilizování nějak takhle začínalo. Nejraději mám ty nezpevněné cesty, které vedou lesem. Docela často se u nich stane, že se pomalu ztenčují, až z nich už nejsou cesty, ale pěšiny, které po chvíli přecházejí v divočinu prošlapanou kopýtky srn. Při jedné ze svých výprav po nezpevněných cestách jsem si uvědomil jejich zcela nemoderní závislost na počasí. Zatímco naše televize, počítače, tablety a telefony vesele fungují navzdory dešti, stačí jeden delší déšť takové nezpevněné cestě, aby se zcela proměnila. Je to tak zásadní proměna, že se ze staré známé stane nová neznámá. Udusané úseky zaplní voda, jíl se rozmočí a je z něj mazlavé bláto, které se lepí a lepí v nových a nových vrstvách a naše podrážky nebo kola jsou brzy obalené v nechtěném těstíčku.

 Jsa takto obalen jsem se nedávno rozhodoval, zda se otočím a pojedu zpátky, nebo zda pojedu dál v naději, že to bahnivé peklo skončí. Neměl jsem pro toto zásadní rozhodnutí dostatek informací. Byl jsem totiž zrovna obětí vlastní záliby – bloudění po nezpevněných cestách. Tato zábava spočívá v tom, že prostě jdete nebo jedete na kole tam, kam se vám zrovna chce, každá křižovatka skýtá srovnatelné možnosti. Cokoli je dobře. Napadlo mě, že je to trochu paralela se životem. I v něm nezřídka po deštích, které mohou vypadat jako hádky, krize, ztráty, čelíme značně rozbahněným cestám a bahno se na nás lepí víc, než je nám milo. Často taky vůbec nevíme, jak se z toho bahnitého úseku vyhrabat, nevíme, jak dlouho to bude trvat ani co je za zatáčkou, zda naděje nebo druhý díl zoufalství. Krásné je, že se nakonec nějak rozhodneme, nakonec to vždycky nějak zvládneme, stojí to pot, slzy a někdy i krev, ale přežijeme to. Celý život je vlastně takový výlet po nezpevněných cestách, vždyť kolikrát jsme si opravdu něčím jistí? Kolikrát jsme opravdu zcela v bezpečí? Život a nezpevněné cesty mají společný nádech skutečného dobrodružství. Skoro cokoli se může přihodit, obzvlášť po dešti.

 Tohle přežití na rozbahněných úsecích našich životů bychom si měli vždycky pečlivě vyfotit do své opravdové paměti a uchovat tuhle fotku pro další podobná uvíznutí, která k životu prostě patří. Někdy pršet musí. My si ale musíme uchovat vděčnost, dokonce i za ty bahnité časy, které k nám patří. I ony jsou naším životem. I v nich a možná právě v nich nás mohou napadnout krásné myšlenky. A. Exupéry napsal: Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, překážky, neúspěchy a zvraty jsou samozřejmým doplňkem života, kterými rosteme a zrajeme.

 Kéž jsme po umytí blátivých zážitků silnější a zralejší a máme vděčná srdce.

 Požehnané bahno nezpevněných cest přeje

Zdeněk Bohuslav  

 

Chvála dobíjení

 Milí přátelé,

 slunečné dni jsou pro mě čerpacími stanicemi. Vědomě se vystavuji působení paprsků s tupou odevzdaností všem jejich známým i neznámým silám. Připadám si jako elektromobil, které právě připojili k síti. Připadám si jako napojený na přátelský zdroj energie. Nikde žádné kabely, ale přeci dobíjení běží na plné pecky.

 Rád bych pod dojmem nejčerstvějších dobíjecích okamžiků vzdal chválu dobíjení samotnému. Jsem přesvědčený, že pokud máme zářit, musíme někde čerpat. Pokud mají lidé, kteří se s námi potkávají, pocítit naši energii, musíme jí mít vlastně přebytek, musíme být dobití. Pokud bychom jí měli jen trochu, bude to stačit na naše běžné fungování a na odpovědi typu: „Mám se dobře“.

 Já každopádně patřím k té skupině bláznů, kteří chtějí mít energie doslova na rozdávání. Jsme takoví pošuci, že nejen chceme tu energii mít, ale my ji fakt rozdáváme. Máme vlastně pořád nutkavou potřebu dobíjení, protože už plasticky vidíme situace, kdy se o tuto propůjčenou energii dělíme. Ano, tohle je podle mě jedním z kořenů – energii nikdy opravdu nevlastníme, máme ji jen propůjčenou, posíláme ji dál. Umíme ji vnímat, předávat i přijímat. Dovolte mi malou radu k jejímu čerpání. Zkuste si sednout pohodlně na mez, kládu, křeslo, stoličku a vystavte svou tvář slunci. Zavřete oři a soustřeďte se na to, že k vám proniká teplo a světlo, pohybujte víčky a měňte intenzitu světla vpouštěnou k očím. Poslouchejte zvuky, soustřeďte se na vlastní dech. Nepřemýšlejte, jen dobíjejte. Nemyslete na to, že slunce zase někdy zajde, že ho neuvidíte. Jen intenzivně prožijte jeho blízkost.

Baterie vašeho života se pozvolna nadechnou, slastně vzdychnou a posílí.

 Moc nám všem přeju, aby každá příležitost k jarnímu dobíjení byla využita, moc nám přeju krásné dobíjení i rozdávání. Je úžasné být v proudu života, je dar být jeho součástkou. Ve světle slunečních paprsků zářit svou individuální, krásnou energií, která jde právě jen z nás. Určitě jsou na světě lidé, kteří si zamilují právě tu naši. Právě pro ně a sami pro sebe dobíjejme, jak to jen půjde. Nenechme se zlákat zbytečnostmi, paprsky nepočkají.

 Krásné slunečné chvíle v dobíjecích stanicích přeje.

 Zdeněk Bohuslav

 

Chvála neřešení

Milí přátelé,

dnes bych rád vyzdvihl a pochválil ty okamžiky, kdy jsme se z jakýchkoli důvodů rozhodli, že přestaneme řešit něco, co jsme sice ještě nedořešili, ale už vlastně nevíme, co bychom měli dalšího udělat. Nazval bych to okamžikem nadechnutí. Určitě to znáte. Nejde ještě o kapitulaci, kdy bychom se vysloveně vzdávali, jen o chvíli bez nápadů a síly pokračovat. Připomíná mi to táborové řezání dřeva na čas. Člověk se strašlivě snažil, aby řezal co nejrychleji, tlačil na pilu jako blázen, až dospěl k okamžiku, kdy na chvíli musel přestat, protože ho už děsně bolely ruce.

Ta chvilka zastavení ale nesmírně posloužila. Během ní se povolilo svalové napětí, ale snad i nervová křeč.  Po tomhle bolestí vyvolaném odpočinutí se řezalo vždycky líp a brzy byl konec. 

 Jak to souvisí s naším dnešním životem? Podle mých zkušeností docela zásadně. Jsme zvyklí v běžném dni řešit spousty problémů a rébusů, které jsou na nás v našem životě uchystány.  Řešíme, řešíme a většina jde poměrně dobře. Přiznejme si, že nejlépe jdou takové ty banality, pěkně ubývají, odvedená práce přibývá, a nám se může zdát, že je všechno v nejlepším pořádku. Ale, znáte to. Určitě máme každý nějakou věc, kterou řešíme roky, a ještě pořád není vyřešená. U někoho to je váha, zdravotní stav, u jiného smysl života, životní partner… tohle už nejsou maličkosti. Jde o veledůležité věci, které náš život až nesmírně ovlivňují. Neumíme si poručit, prostě do jejich řešení dáváme hodně energie, napínáme všechny síly a s trochou obav se těšíme, až to jednou bude vyřešené. Už jsme si zvykli, že jde o běh na delší trať.

 Nejlepší příležitost pro opravdové dořešení máme ve chvíli, kdy to řešit přestaneme. Co je to za hloupost? Nenechte se zmýlit, je to jen dobře maskovaná naděje. Ve chvíli, kdy se dostaneme do slepé uličky, a už nevíme, co bychom mohli udělat, co bychom mohli ještě vyzkoušet, je čas a prostor na to, abychom se na chvíli vědomě zamysleli nad cílem svého snažení. Dokonce se můžeme pokusit podívat se sami na sebe jaksi z nadhledu let či měsíců, co tu záležitost řešíme. Máme šanci pustit si zajímavý film, kde hrajeme hlavní roli. Pokud si to opravdu dopřejeme a dovolíme, tak se můžeme šokovat. Třeba nám právě tenhle chvilkový odstup pomůže najít klíč. Třeba v tuhle chvíli vlastní neschopnosti opravdu požádáme svého Boha (někdo mu říká i jinak…každý podle libosti), aby nám s tím nějak pomohl. Nevyřeší se to samo. Bude k tomu potřeba našich sil a dovedností, ale může se stát zázrak. Opravdový zázrak – najednou prostě budeme vědět, co a jak. Pustíme se do toho. Jak je to možné? Někoho potkáme, něco si přečteme, něco zaslechneme, uvidíme…zkrátka, Bůh nějakou cestu najde a nám se najednou rozsvítí.

 Přestat věc řešit je někdy jediná možná naděje na její vyřešení. Někdy prostě musíme vyklidit pole a chvíli to nechat být. Přestat tlačit na pilu a nechat život plynout. V tom plynutí se může veletokem života přihnat právě ta správná myšlenka a rozhodnutí. Bez tohoto vypnutí všech snah se nám to povést vůbec nemusí. Jsme příliš zaslepení tlakem na výsledek, dokonce tak, že se mu spíše vzdalujeme, než přibližujeme.

 Moje rady tedy zní – ruce v klíně na pár dní. Schválně si dopřejte ve zběsilém závodu o vyřešení svých potíží dopřát chvíli klidu. Pokud se to povede, mějte všechny smysly připraveny a pozorně vnímejte svět kolem sebe. Mohou to být nenápadné náznaky, ale jejich síla a vliv na vyřešení může být ohromná. Stačí něco zachytit. Buďte jako radar a hledejte, kde co lítá. Však ono to přiletí. No, a pokud ne, začít s tím tlačením na pilu můžete zase kdykoli. Ještě jedno varování. Některé cíle, za kterými se ženeme, se během podobné pauzy tak nějak vytratí, už nejsou.

Taky řešení.

 Sílu a radost ve vašich neřešeních přeje

 +Zdeněk Bohuslav

 

Chvála pohybu

 Milí přátelé,

chtěl bych dnešním zamyšlením vzdát chválu pohybu. Myslím především na náš pohyb vlastními silami. Přijde mi úžasné, jak daleko jsme schopni se přesunout jen pěšky. Pokud se vyzbrojíme něčím, co má kola, tak se to rovnou násobí. Pokud si na nohy připneme prkénka, taky se vzdálenost prodlouží. Nejde mi ale o chválení světových rekordů v tom či onom sportu, jde mi o chválení pohybu jako takového.

 Občas si naprosto vědomě připustím, jak úžasná je možnost vyměnit alespoň na chvíli zprostředkovaný pohyb za pohyb vlastní. Jak to myslím – třeba můžeme kdykoli na zastávce vystoupit z tramvaje a chvíli jít pěšky. Můžeme se potěšit tím, že jsme schopni se sami přesouvat. Trochu si zabásním a připodobním tuhle možnost pohybu k tomu, že bychom měli kdykoli na dosah strom s výborným ovocem. Když říkám kdykoli, myslím skutečně kdykoli. Je jen velmi málo situací, kdy se nemůžeme pro pohyb vlastními silami rozhodnout.

 Kdyby si tato slova nějakou podivnou hříčkou osudu přečetl můj tělocvikář z Gymnázia, užasl by. Píše je jeho student, kterému vždy na vysvědčení nadržoval. Pokud by mě totiž známkoval aritmetickým průměrem mých trofejí, bylo by to mezi čtyřkou a pětkou. Víte, nezasedl si na mě, já jen opravdu mám jen stopové množství pohybového nadání, což se nesmírně bolestně (někdy doslova) projevovalo třeba v gymnastice. Nicméně jsem zjistil, že mi působí velkou radost, pokud se mohu přesouvat na místa, kde mě svět očekává, vlastními silami. Nejraději na kole nebo pěšky. Stalo se mi z toho jedno z velkých životních potěšení. Je to finančně zcela nenáročné a hlavně opravdu skoro kdykoli k dispozici. Vážím si toho, že se mohu pohybovat. Netrhám rekordy, nezávodím, jen využívám to, jak jsem stvořen. Rád bych vás tímto zamyšlením inspiroval ke dvěma věcem. Tou první je vědomí pohybu. Zkuste si schválně více vědomě všímat svého pohybování. Zkuste si jen tak od oka spočítat, kolik pohybu za den máte a jak jste s ním spokojeni. Přináší vám alespoň někdy radost? Uvidíte, že pokud se do toho dáte a opravdu si uvědomíte vlastní pohyb, vzbudí to ve vás spící zájem o něj, najednou ho možná budete chtít víc, najednou si ho možná budete více užívat, najednou budete více vědět o každém kroku.

 To druhé pozvání je prosté. Zkuste vymyslet životní změnu. Neblázním. Myslím na životní změnu v oblasti přepravy do zaměstnání či podnikání. Zkuste se podívat na svůj současný přepravní stereotyp a najděte v něm skulinu, kam by se dal vpašovat pohyb – kolo, chůze, koloběžka, běh…Mezi klasické možnosti bych zařadil – vystoupit o stanici nebo dvě dříve a zbytek dojít, odmítat občasná zjednodušení přepravy autem na krátké vzdálenosti a objevovat radost z chůze, nejezdit výtahem, vyměnit část pauzy na oběd za procházku, krátký běh, projížďku….vymyslet to musíte sami, jedině tak to bude pasovat právě do vašeho života. Jedině tak vás to bude bavit, a o to jde. Myslím, že to zní banálně, možná vás napadá, že si to vyžádá nějaký čas navíc. Jasně vyžádá, ale schválně to zkuste, a uvidíte, že v dobré náladě, nových myšlenkách a lepším tělesném a duševním pocitu se ta investice mnohonásobně vrátí.

 Zkuste si to pro legraci psát – napište si každý den velmi jednoduše, kolik pohybu navíc jste si do života darovali. Bude vás to možná víc bavit. Na konci měsíce se pak podívejte a můžete se třeba zasnít nad počtem kilometrů nebo nad počtem hodin. Jedno je naprosto jisté. Bude vám líp. Když se budete chtít podělit o zkušenosti, moc rád si to přečtu.

 Chvála nohám a tomu, co umí.

 +Zdeněk Bohuslav

 

Chvála míru

Milí přátelé,

ačkoli to možná z dnešního nadpisu tak vypadá, nechci se vracet do dob socialistického opěvování míru, jen se s vámi chci podělit o osobní prožívání naší současnosti. Popravdě mě k tomu dovedla kniha Markuse Zusaka - Zlodějka knih. V tomhle svérázném příběhu z nacistického Německa je podnětů k zamyšlení spousta. Mě ovšem nejvíc oslovuje lidský rozměr války. Je tam spousta lidských podrobností spojených se snahou nějak ten bengál přežít. Je tam spousta rozhodování, kterých jsme v době míru úplně ušetřeni, vůbec se nás nedotýkají. Je tam tolik válečného bezpráví, že to přesahuje všechny naše běžné životní zkušenosti.

 Nevím, jak je to pro vás, ale mě osobně se válečná svědectví vždycky nesmírně citelně dotýkají. Nejde ale jen o negativní dotyk. Já si u těch příběhů z úplně jiného úhlu nalévám čistého vína ve věci vlastních starostí a problémů. Skoro bych řekl, že mi ta už poměrně stará svědectví a vyprávění o strašlivých lidských zkouškách a strádáních přinášejí až nezaslouženou vděčnost za dar života, který je mi dán. Se všemi těmi starostmi, problémy a otázkami. Ano, dokonce se objevuje vděčnost za tyto starosti, nikoli proto, že bych si je chtěl nějak hýčkat, ale proto, že najednou tyto své původně obrovské starosti vidím v úplně jiném světle. Jsou mnohem menší, než starosti lidí, kteří museli žít své obyčejné životy ve válečných letech.

 U zmíněné knížky mi došlo, jak málo si vážíme míru, není to pro nás téma. Prostě počítáme s tím, že žijeme v bezpečné zóně, kde ohrožení míru není na pořadu dne. Stačí se ale trochu poctivě podívat na naše ne tak vzdálené sousedy a ta jistota je najednou jaksi rozkolísaná. Chválit dar míru ale prostě musím navzdory jeho křehkosti nebo právě pro ni. Až ve chvílích, kdy o něco přicházíme, si často uvědomíme, jak moc to pro nás znamenalo. Nepochybuji, že s mírem by tomu bylo úplně stejně. Mám tendenci se válečným lidským útrapám a svědectvím o nich spíše vyhýbat. Nakonec si mě ale čas od času přitáhnou. Efekt je vždy obdobný – jdu se dlouze objímat se svými dětmi a v modlitbě děkuji za to, že jsou mi svěřeny, že mají co jíst a nemusím je nikam posílat nebo někoho zabít, abych jim sehnal něco k jídlu. Nejběžnější jídla vnímám s mnohem větší vděčností a užívám si jejich nejobyčejnější chuti. Pohybuji se krajinou s blaženým vědomím, že mohu jít kamkoli a nikdo mě nebude kontrolovat nebo po mě střílet.  Zkrátka jsem díky utrpení, které někdo reálně prožil a popsal, úplně jinak vyzbrojen pro vlastní obyčejný život.

 Myslím si, že dar míru patří k těm největším, které se nám mohou dostat. Jen to

slovo mnohdy neumíme naplnit reálným významem, možná je lepší mluvit o neválce, je to srozumitelnější a méně zatížené minulostí.  Žijeme v nejdelším neválečném období v historii naší země, je to tak dlouhé období, že zapomínáme, že to vůbec není běžné. Moc nám všem přeju, aby to už hodně dlouhé období dále narůstalo. Zároveň si dovolím nám popřát individuální prožitek vděčnosti za to, že jsme ušetřeni válečných rozhodování. Možná z téhle vděčnosti můžeme načerpat sílu a moudrost pro zvládání těch našich starostí, které nás tolik tíží.

 Mír v srdcích přeje

+Zdeněk Bohuslav

 

Chvála přejícnosti

 Milí přátelé,

rád bych dnešním zamyšlením vzdal chválu jedné ze sedmi klasických ctností – přejícnosti. Nejprve je možná důležité si říci, co to vlastně ta přejícnost je?

Jednoduše řečeno je to opak závisti.  Zatímco závist si velmi rychle vybavíme hned v několika podobách a konkrétních osobních příhodách, přejícnosti se na světlo moc nechce. Určitě jsme ji ale taky mnohokrát prožili.

 Velkou příležitost k cvičení v přejícnosti nám poskytuje úspěch lidí v našem okolí. Takovou klasickou představou je sousedovo nové auto. Je to možná klišé, ale funguje to. Jakmile soused odtajní, že se v jeho garáži uhnízdilo zbrusu nové vozidlo, poskytuje tím nesmírně velkorysý prostor pro cvičení v přejícnosti nebo naopak v závisti. Tradičnější je naneštěstí spíše zatím to druhé.  Potíž spočívá v tom, že na to jdeme od začátku špatně. Bereme to tak, že se sousedovo nové auto nějak týká nás samotných. Tak to ale není ani v nejmenším. Proč tedy začínáme okamžitě srovnávat obsah naší a sousedovy garáže. Soused si to auto velmi pravděpodobně nekupoval s blaženým pocitem, že nám přivolá nebývale silný záchvat závisti. Prostě si ho koupil, protože si to mohl dovolit a protože ho chtěl.

 Jak se ale zbavit toho skoro automatického porovnávání, které tak zbytečně často vede ke zklamání, že my sami něco nemáme a někdo jiný to má? Cesta vede přes lásku k sobě samým, přes skutečné sebevědomí. Pokud si vážíme svého života a stojíme v něm pevně zakotveni, nemůže nás rozhodit, že se někomu zrovna v této chvíli daří skvěle, ano dokonce lépe než nám. Pokud chceme zapudit závist hned v zárodku, měli bychom se více soustředit sami na sebe a vlastní životní snahy.

Pokud se nám podaří včas zastavit srovnávání, jsme na nejlepší cestě k přejícnosti. Přát někomu jeho úspěch nebo radost je krásný zážitek. Zakopejme závist dost hluboko tak, aby nemohla být první v řadě. Zkusme brát úspěch okolí jako důsledek lidské snahy a Božího požehnání. Pokud se nám to povede, budeme mít další důvod nesmírně si vážit vlastního života, vlastních snah a vlastních projevů Božího požehnání.

 Pokud přejícnost nahradí závist, zjistíme, že jsme mnohem spokojenější sami se sebou. Najdeme v sobě usměvavý pramen skutečné lidské sounáležitosti založené na přesvědčení, že jsme taky jen krátkodobými návštěvníky. Přejícnost nevylučuje, že nás cizí úspěchy budou inspirovat k našim vlastním. Třeba až při pohledu na nějaký skutečný úspěch zatoužíme využít část své životní energie pro dosažení něčeho podobného. V téhle inspiraci, ale není ani špetka závisti.

 Inspirativním biblickým textem pro naše snahy o přejícnost je pro mě:

"Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi." Lk 6,31

 Hodně a více přejícnosti

+Zdeněk Bohuslav

 

Chvála trpělivosti

 Milí přátelé,

 rád bych dnešním zamyšlením vzdal díky za dar trpělivosti. Obratem kajícně přiznávám, že je to dar vzácný a v mém případě opravdu nedostatkový. Osobní příděl trpělivosti na měsíc mám někdy už první týden vyčerpán. Přirozeně dlužím popis toho, co si za trpělivostí představuji. Myslím především schopnost unést rozličné vztahy, slova a činy ostatních lidí, ale často i slova a činy vlastní.

 Jak už ode mě možná podvědomě čekáte, vytáhnu teď další biblický příklad. Je to příklad trpělivosti, kterou bych se nerozpakoval označit jako svatou. Jde o nebývalou trpělivost Mojžíšovu. Tenhle chlapík přebývající ve Starém zákoně dostal od Boha takové sousto, že trpělivost musela být součástí jeho krve, jinak by vyvolený lid nedošel ani na poušť Sín. Je to delší příběh, kterým nemohu v tomto textu operovat, ale ve skutečné mikro - zkratce: Mojžíš dostal za úkol vyvést Izraelce z egyptského otroctví. Povedlo se mu to, ale mnohosetkrát čelil reptání lidu. Cesta z otroctví byla totiž dlouhá a namáhavá a jaksi daleko méně populární, než to vypadá z názvu.  Ti lidé, které mu Bůh svěřil, mu opravdu otestovali trpělivost do krajnosti. Pořád se jim něco nelíbilo. Pořád držkovali (jinak to při nejlepší vůli neumím nazvat).

 Jak to vůbec přežil? Těžko, ale hlavní zásluhu na tom měly jeho kořeny, tedy víra v Hospodina. Byl to právě Hospodin, kdo dal Mojžíšovi ten „vynikající“ úkol. Právě za ním Mojžíš chodil a stěžoval si na lid, ale taky za něj mnohokrát prosil, když zase něco vyvedli. Mojžíš nebyl sám, Hospodin ho neopustil. Komunikoval s ním, velmi otevřeně a velmi láskyplně.

 Ačkoli nejsme starozákonní postavy, jsem přesvědčený, že se od Mojžíše můžeme naučit dvě věci – posilovat svou přirozenou trpělivost a naučit se o své trápení a pochybnosti podělit. Jak posilovat trpělivost? Předně je potřeba začít dříve, než dojde k jejímu tragickému nedostatku a my vypěníme. Velmi účinné je hodně jasně a nesmlouvavě si připomínat naše vlastní nedokonalosti. Pokud se díváme na vady okolí pohledem bezvadných, jsme na nejlepší cestě velmi často ztrácet trpělivost, protože naše okolí se nechová tak, jak bychom si přáli, jak dokonce mnohdy očekáváme s bláhovou myšlenkou, že na to máme právo.

 Jak se podělit o trápení a pochybnosti? Ideálně v modlitbě k Bohu, ve kterého věříme, nebo kterého hledáme nebo kterého jen tušíme. Pokud se chceme v životě bez Boha obejít, i tak se můžeme dělit. Ve chvíli, kdy si opět sáhneme na vlastní nedokonalost a na nedostatek trpělivosti se svými blízkými, můžeme se obrátit na dobrého přítele a jen se mu vypovídat. Není nic hojivějšího, než nahlas pojmenovat své chyby a nedostatky, pokud ten druhý pozorně poslouchá.

 Mojžíš na to měl Hospodina, jejich rozhovory jsou krásným příkladem toho, že velkých cílů nelze dosáhnout bez překonávání bezpočtu překážek, ale i toho, že ve dvou se to lépe táhne, tím spíš, pokud tím druhým je Ten, Který stojí za celým světem. Mojžíš je pro mě celoživotním vzorem modlitebníka, baví se s Hospodinem úplně normálně a o všem podstatném, co ho v životě potkává. Je to krásný, láskyplný vztah odehrávající se mnohdy v bolestných kulisách. Spousta inspirace pro moje vlastní dny, kdy účet trpělivosti je v tragickém mínusu.

Trpělivé milování bližních a neporazitelnou naději na její pěstování přeje

 +Zdeněk Bohuslav

Chvála nároků

 Milí přátelé,

 naše životní pouti provázejí různě vysoké nároky na to, co k nim potřebujeme. Odlišnosti mezi jednotlivými poutníky dosahují neuvěřitelných rozměrů, a to i v případě, kdy zrovna nesrovnáváme indického žebráka a amerického miliardáře. Výši nároků si ovšem do velké míry stanovujeme zejména my sami. Mnohdy za našimi představami o nutných nárocích stojí srovnávání s okolím. Právě tímto srovnáváním trávíme hodně času a sil. Je to maření času. Je totiž úplně jedno, co pro radostný život potřebují lidé kolem nás. Nijak to s námi nesouvisí. Naše životní nároky jsou jen naše, řadu nároků vnucovaných společností můžeme odmítnout. Možná se na nás bude leckdo dívat mezi prsty, ale to je zase výhradně jeho věc. Možná je v tom pohledu i trochu závisti, že se bez lecčeho obejdeme a žijeme spokojeně.

 Zajímavé je, že pokud se rozproudí diskuze o nárocích, velmi často se začíná u peněz nebo jiných hmotných statků. Všeobecně zakořeněná představa, že člověk se má lépe, pokud toho více vlastní, je zakořeněná ještě víc, než si jsme ochotni připustit.  Potíž je, že diskuze materiálně začíná a namnoze i končí. Na všechno neměřitelné a nevyčíslitelné jaksi nezbývá prostor. Přitom opravdová životní radost s těmi materiálními vymoženostmi zase tak zásadně nesouvisí. Jak tedy blíže prozkoumat své nároky, potřeby pro radostný život? Dobrým začátkem je objevování zdroje radosti v našem životě. Odkud vlastně pramení, kde se bere? Cítíme se radostně jen někdy? Kdy? Co nás dovede k takovému zážitku? Odpověď může znít – jak kdy. Jasně, určitě nežijeme pořád stejně, ovlivňuje nás řada událostí ve vnějším světě. Po dni hladovění je krajíc suchého chleba mnohem významnější, než po týdnu hodování. Stará pravda říká, že jsme schopni si něčeho opravdu vážit až v době, kdy jsme to ztratili nebo ztrácíme. Skutečná žízeň nás pak vede ke skutečnému napití. Ovšem celospolečenské nastavení je takové, že bychom se měli mít stále lépe a lépe. Nepočítá se s tím, že naše nároky mohou i radikálně klesnout. Neustálý růst spotřeby nemůže něco takového potřebovat.

 Opravdová katastrofa pro ekonomické plánovače pak spočívá v našem občasném prozření a osvícení, ve kterém nám dochází, že hmotné věci za naší radostí vlastně nestojí vůbec. Pokud najdeme zdroj radosti v samotném životě, v tom, že jsme tady a teď, můžeme klidně využívat požehnání spousty hmotných věcí, ale nejsme jejich otroky. Nyní jsou k dispozici, je co jíst, můžeme hodovat. Hodujeme ale připraveni na doby, kdy to tak nebude. S každým soustem se můžeme radovat, pokud dokážeme přikusovat svou nezávislost na této radosti. Každý náš životní nárok, od kterého se nedokážeme odloučit, nás svazuje a uzavírá před opravdovou radostí. Obouvá nás do bitevní vřavy za neustálé získávání takového „zdroje radosti“. Vydáváme se tím do rizika hlubokého smutku a zoufalství v dobách, kdy se nám nedostane naplnění tohoto nároku. Pokud se smíříme s tím, že na ničem nelpíme, můžeme všechno využívat. Opravdovou radost to nesváže.

 A na závěr jen citace z biblické knihy Kazatel: „I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího, než jíst a pít a radovat se. To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál.“ 

 Požehnaný rok 2015 a hodně radosti.

+Zdeněk Bohuslav

Chvála radosti

 Milí přátelé,

rád bych dnes vzdal chválu radosti, tedy duševnímu stavu, který bychom rádi měli co nejčastěji.

Radost je v našem tradičním uvažování způsobena nějakým podnětem,

úplně běžně tak máme radost z něčeho, případně z někoho.

Přitom jsme schopni mít radost i jen tak, není to běžné, ale jde to.

 Radost je tématem třetího adventního týdne. V klasickém pojmenování adventních nedělí je ta třetí „Pastýřská“, na památku pastýřů v betlémské krajině, kteří se radovali ze zprávy o narození Krista. Radost z narození Ježíše je vyjádřena ve spoustě koled a popěvků vložených do úst právě pastýřům, kteří neměli moc hmatatelných, hmotných důvodů k radosti. Právě oni se ale postupnou tradicí stali těmi pravými vánočními zpěváky nesoucími nejvíce radosti.

 Naše radost je naše věc. Pokud se na sebe podíváme a se zklamáním vidíme, že radosti se nám jaksi nedostává, nemáme jinou šanci, než s tím něco udělat. Radost si předně musíme dovolit, dopřát. Zní to nepravděpodobně? Radost je mnohdy jen volba, je výsledkem složitého vnitřního prožívání a promýšlení.

 V našich životech najdeme v jakékoli jejich chvíli celou řadu podnětů a událostí, které mohou spouštět radost i zármutek. Dokonce stejná událost dokáže otevřít pramen obojího. Někdo se zkrátka umí radovat i z prohry, ztráty, komplikace či špatné zprávy. Jak to dělá? Je to blázen? Předně je to jeden z nás, předčí nás ve své schopnosti se radovat, má na to svůj recept, pro který může být naším moudrým učitelem. Jak z něj ale ten recept vyrazit? Není třeba, stejně by nám nefungoval, je to jeho recept. My si musíme v potu tváře najít svůj.

 Radost třetího adventního týdne má pramen v Boží náklonnosti k člověku. Stručně se to dá shrnout jako objev – Bůh mě má rád. Ne lidi, ne člověka, ale mě. Je to objev, jehož prožívání může být provázeno radostí. Stejně tak radost může pramenit z toho, že my sami někoho milujeme, ale i z toho, že jsme někomu prokázali milosrdenství, ale i z toho, že jsme se ráno vzbudili a máme před sebou nový den, ale i z mnoha a mnoha dalších pramenů.

 Radost si můžeme naordinovat jako tu správnou vánoční náladu. Pokud si ji dovolíme a dáme trochu úsilí do nalezení svého receptu na ni, zjistíme, že je nám s naší vnitřní radostí tak dobře, že si ji budeme hájit stůj co stůj. Po světě totiž chodí spousta lidí, kteří radost u ostatních zrovna nemusejí, dělají všechno proto, aby o ni ti druzí přišli. Podaří se jim to naštěstí jen občas, zcela bez šance budou ovšem tehdy, když si svou radost zakotvíme hluboko v srdci. Pokud se nám to povede, bude ta radost pramenit dál a dál, ať se setká s jednou či několika srážkami s blbem.

Kéž je těch srážek málo a kéž jsme v nich vyzbrojeni tou nejotrlejší radostí, která obstojí.

 Radujme se, vždyť Vánoce se blíží a s nimi i spousta balené i nebalené lásky.

 Radostný třetí adventní týden přeje

 Zdeněk Bohuslav

Chvála štědrosti

 Milí přátelé,  

podzim není milovaným obdobím u mnoha lidí. Je to nevítaný zabiják léta a jakýsi mostek ke sjezdovkám. Není to prostě u mnoha lidí favorit. Tohle zamyšlení nepíšu proto, abych podzim nějak hájil a snažil se ho vysekat z takřka univerzální neobliby. Jedno je na podzimu ale nepopiratelné. Je to doba sklizně mnoha plodin, doba jejich uskladnění na zimu. Je to doba hojnosti, štědrosti. Právě štědrost bych chtěl dneska chválit. Je to krásná záležitost, která má dokonce svůj vlastní večer. Jaká z dalších vlastností se tím může pochlubit? Třeba Závistný večer ani Nenávistný večer neznáme, nemluvě o tom, že schází večer Lhostejný či Škodolibý. Štědrý večer máme a dobře ho známe.  

Nebojte, nechci strašit s Vánocemi, ačkoli se plíží a blíží. Jde mi o štědrost jako takovou. Je to vlastnost, která není podobně jako podzim úplně v trendu, přesto je to vlastnost, které jsme podle mého přesvědčení každý den vystaveni. Podle mého přesvědčení je štědrost skrytá například v tom, že kolem sebe máme přírodu a vše potřebné k životu. Máme schopnost poznávat, milovat, pomáhat. Štědrost je už jaksi obsažena v nás samotných, umíme být štědří. Pokud se o štědrosti bavíme, máme většinou automaticky na mysli štědrost k našemu okolí. Já bych ale rád upozornil na to, že je důležitá i jaksi osobnější štědrost. Ano, jde mi o štědrost k sobě samým. Je nesmírně důležité, abychom se nepřestávali snažit o to, být k sobě štědří. Jak se to projevuje? Třeba že na sebe máme čas, že si nějaký necháme, máme se rádi, pečujeme o sebe, chválíme se. Zní to sobecky? Pokud se naučíme být štědří sami k sobě, daleko spíš se nám to povede i k lidem kolem nás, protože budeme vycházet ze skutečného zážitku, jak dobré je být štědrý, jak výborný je to pocit.

 Štědrost můžeme využívat podle libosti, bez pravidel jen s prostým lidským instinktem. Štědrost může stát za mnoha dobrými setkáními a pomocí lidem kolem nás. Nemusí jít o šeky na tisíce korun, nemusí jít o velká gesta. Štědrost je taky třeba v tom, že nebudeme tak přísní, jak by nám rozum napovídal, štědrost je i v tom, že si užijeme skutečné odpuštění a nebudeme měřit jen přísným metrem.

 Štědrost, které jsme při nejlepší vůli schopní, ta naše vrcholná forma štědrosti je podle mě jen nicotným odleskem toho, jak štědrý umí být a je náš Stvořitel, ten štědrostí vůči nám doslova hýří, když tak často a tak zásadně nepočítá naše chyby, když rozdává mnohé úžasné schopnosti a dary a nechce na to potvrzení ani výkaz činnosti. Štědrý dárce dává bez příslibu výsledku a je mu srdečně jedno, zda jeho dary mají nějakou návratnost, zda se vyplatí. Štědrý dárce nepočítá, jen se s úsměvem kochá radostí. Jsem přesvědčený, že pokud budeme alespoň trochu chtít, můžeme na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být štědrým dárcem.

 Moc nám všem přeju, abychom v podzimních dnech plných šedi a nedostatku světla setkali s co nejvíce vlastní i cizí štědrostí. Moc nám přeju, aby těch skutečně štědrých večerů a dnů byla do Vánoc celá dlouhá řada.

 Krásný a štědrý podzim přeje.

Zdeněk Bohuslav

 

Chvála lásky

 Milí přátelé,

 pouštím se vědomě na tenký led a chci vzdát velkou chválu lásce, tedy daru, který má v našich hlavách a srdcích miliardy podob. Pokud slovo láska vyslovíme, naskočí nám automaticky nějaký obraz, kdybychom je vyrovnali za sebou, jako jabloně podle cesty, viděli bychom nesmírnou rozmanitost a na mnohé bychom doslova zírali. Představ o lásce jsou miliardy, napsaných knih možná milióny. Moje dnešní chvála vychází z vlastních zažitých událostí a také z krásného textu apoštola Pavla v listu do Korintu: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“

 Pavel drsně a nekompromisně lásku srovnává s dalšími dary, srovnává a vyhodnocení je jednoznačné. Láska nemá konkurenci. Vyhrává ne o milimetry, milisekundy, je to jiná liga, než soupeři. Pavel nesrovnává lásku s žádnými ořezávátky, záměrně uvádí nepředstavitelně mocné schopnosti, které i nám připadají až neskutečné, nemožné. Ani to nestačí. Pokud se mám přidržet při zemi, vrátím se do svého obyčejného života a podívám se na osobní zkušenosti s láskou. Celkem bez překvapení zjistím, že při bližším ohledání je tato přebornice skutečně slovy velmi těžko uchopitelná jako ta klouzavá bělice vytažená před lety z rybníčku na návsi. Má spoustu tváří a projevů. Každý z nich ale v srdci rezonuje obdobně, překonává rozum a vede k myšlenkám a skutkům, které by bez lásky nevznikly. Lásku zažívám každý den. Zní to moc troufale? Určitě to tak nemyslím.

 Tento krátký chválící text je příliš krátký na to, abych jmenoval všechny a všechno, co mi tuhle větu umožňuje napsat. Opravdu ale díky Bohu, lidem a stvoření obecně prožívám denně pocit, který bych popsal jednoduše, neotesaně: „Jsi milován.“ Druhý pocit se dostavuje hned vzápětí a zní: „Můžeš milovat.“ Pokud i věčně přítomný rozum rozpozná tato dvě konstatování, dějí se věci vzácné a krásné.

 Láska může podle mé životní zkušenosti být jednou z našich jistot. Může to tak být bez ohledu na to, zda zrovna máme někoho, koho můžeme zahrnout polibky a držet za ruku. Láska je dar. Pokud se naučíme ji přijmout, přijde sama od sebe schopnost lásku dávat. Jak se to projeví? To záleží na okolnostech, může to být modlitba, rozhovor, pomoc, text, čin, myšlenka…Jsem naprosto hluboce přesvědčen, že dar lásky, největší z možných darů, je nám dán každý den, bez ohledu na to, zda o něj stojíme. Jsou ovšem dny, kdy si toho ani nevšimneme. Nepustíme si tuhle myšlenku k tělu. Fungujeme, plníme očekávání světa kolem nás, lépe či hůře. Na lásku si ani nevzpomeneme. Pokud se ale naučíme s láskou chodit světem, budeme mít pořád narozeniny, každý den můžeme vybalit ten nejvzácnější možný dar a doslova experimentovat s jeho využitím. Náš život v lásce je hodně jiný než život bez ní. Láska je nejvíc, sebelepší cíle našich životních poutí jsou daleko za ní. Zkusme si tohle připustit. Pokud se naučíme vzpomenout si na lásku, budeme v ní žít. Naše okolí to rozzáří vzácnými chvílemi, setkáními, myšlenkami a požehnáním.

 V lásce se dějí zázraky, v lásce je dostatek síly k překonání těch nejhorších nástrah a zkoušek, v lásce je energie, kterou jinde nelze získat. Láska je jednou provždy vítězem, její vesmírný rekord nemůže být pokořen. A my ji každý den máme možnost prožít. Je to jen na nás, jestli chceme, prožijeme. Každý den je každý z nás bez podmínek obdarován.

 Lásku v mnoha tisících podob a pořád stejnou do každého vašeho dne přeje

 Zdeněk Bohuslav

Chvála spontánnosti

Milí přátelé,

dnešním zamyšlením bych chtěl vzdát díky za existenci spontánnosti, tedy jednání bez velkého přemýšlení a diplomacie. Taky můžeme ten jev nazvat starým pořekadlem – co na srdci, to na jazyku. Přivedl mě k tomu cizí malý kluk, se kterým jsem cestoval vlakem. Jel se svojí maminkou a choval se přímo jako komentátor svého životního zápasu. Abych to popsal přesně, on nekomentoval nahlas jen to, co viděl, ale i to co to s ním dělalo. Například viděl protijedoucí vlak – „Jé lokomotiva od rychlíka, ta se mi líbí. Tu já mám rád.“

 Když se někdy přísně podívám na svůj život, zjistím s hrůzou, že téhle dětské bezprostřednosti je v něm poměrně málo, není na ni místo, chtělo by se dodat. Houby, to je přeci nesmysl. Život sám je to místo, namnoze je výhradně na nás, čím tohle místo zaplníme. Přijde mi obrovská škoda, že v sobě jen tu a tam vykřešeme podobně komentátorský talent. Jsme schopni říci, co vidíme, ale zbytečně škudlíme se zprávami, co to s námi dělá. Přesněji řečeno, co naše životní zápasení všechno přináší a odnáší a jak se nám daří se s tím vnitřně vyrovnat.

 Naše pocity jsou něco velmi niterného, dokonce tak niterného, že si je skoro vždycky necháváme sami pro sebe. Ostatní si je pak musí jen dovozovat z našeho chování, což je rozhodně nelehké. Zakaboněná tvář ovšem nemusí vždycky znamenat jen to, že nás něco štve, někdo se takhle tváří při hlubším ponoru do myšlenek, tvář může hodně klamat. Jsem přesvědčený, že ti malí kluci a ty malé holčičky v nás pořád jsou, že jsme klidně okamžitě schopni být spontánní, jen musíme sami sobě dát povolení k odletu. Co by pro tak odvážný čin mohlo být motivací? Co třeba to, že náš život bude zajímavější, že do něj nalijeme kapku barev a prokrvíme ho svým opravdovým já.

 Jsme to my sami, kdo je žábou na prameni spontánnosti, myslíme si, že to tak je lepší. Kdo ví? Není nic jednoduššího, než si to vyzkoušet. Začněme třeba tím, že budeme otevřeně spontánní se svým životním partnerem nebo přítelem, že ze své intimity vnitřního světa budeme nahlas dávat ochutnat jemu. Když budeme mít chuť říci „Je mi smutno, veselo, divně…“, neváhejme. Nepopisujme jen svůj den, ale i svoje pocity, jak vám ten den opravdu bylo, co jste skutečně zažívali. Právě tenhle prožitek je tím opravdovým výsledkem našeho putování světem. Uvidíte sami, co se bude dít. Jedno je ale úplně jisté, nuda to nebude.

 Krásné listopadové dny přeje

 Zdeněk Bohuslav

 

Chvála tváření 

Milí přátelé, 

s určitým odstupem se v tomto zamyšlení vrátím k tomu, co je na nás skoro nejviditelnější – naší tváři a jejímu výrazu. Už jsem o tom psal, nyní to zkusím z jiné perspektivy. Tento tématický návrat odstartovala moje dcera, která při hodnocení předvolebních plakátů konstatovala: „Tati, ten pán je nějakej divnej ve tváři.“  Pomiňme nyní nespisovnost a soustřeďme se na to zvláštní spojení – někdo je divnej ve tváři. Hned jsem začal uvažovat, co tím myslí. Může to být známka falešného výrazu, křečovitého úsměvu Made in America, zkrátka něco podivného to bude.

Od plakátů vedla už kratičká cesta k zamyšlení nad tím, jak se tvářím já sám. Doporučuji všem jednu výbornou zkoušku. Podívejte se někdy na fotku, kde jste zachyceni, aniž byste o tom věděli. Jeden můj kolega po takové zkoušce byl překvapen, jak velký je rozpor mezi tím, jak si myslí, že vypadá, a tím, jak opravdu vypadá. Musím to u sebe podepsat. Taky se přistihuji, že šetřím úsměvem a příjemnější tváří. Ze všech zvířat máme právě my nejvíce mimických svalů, umíme se nejlépe tvářit ze všech živých stvoření, umíme nejvíce grimas ze všech. To se ví, ale při pohledu kolem sebe a taky na vlastní nečekané fotky o tom zapochybuji. Umíme, ale nepoužíváme. Možná jsme spíš blíže krokodýlovi, který údajně umí jen čtyři výrazy – zavřené oči i tlama, otevřené oči i tlama, zavřené oři a otevřená tlama, otevřené oči a zavřená tlama. Kdo někdy probudil spícího krokodýla, měl v rychlém sledu možnost spatřit všechny jeho mimické dovednosti. Zpravidla se ale na ně nesoustředil, jeho mysl stále těkala k zubům a trávení. 

To přirovnání s krokoušem myslím vážně. Málo si hrajeme se svými výrazy, umíme mnohem, mnohem…mnohem víc. Je to podobné jako bychom jezdili autem pořád na jedničku a ostatní stupně nechávali být. Pokud si uvědomíme, že můžeme s „tvářením se“ experimentovat, můžeme ledacos zažít. Třeba takové šíření skutečného úsměvu nebo dokonce smíchu je velkou zábavou. Samozřejmě jako každá velká zábava, má v sobě i potenciál nebezpečí, to když se budeme snažit rozesmát někoho, kdo je pekelně naštvaný a svět by nejraději zapálil a vygumoval.  I přesto je ovšem vědomé šíření úsměvu poměrně spolehlivou cestou k tomu, abychom kolem sebe viděli rozesmáté tváře. Je to nakažlivé. Každý si při pohledu na naše tlemící se obličeje vzpomene na svá dětská léta, kdy jsme celkem přirozeně a automaticky opětovali úsměv. A ejhle, tlemí se s námi, navzdory starostem, nejistotám a strachům. Možná za vteřinu přestane, ale usmál se.  

Jeden úplně jiný výraz tváře mám teď aktuálně v mysli díky procházce s naším psem městem. Jeden pán po jeho spatření nasadil výraz, který by se dal katalogizovat pod názvem „Jdi s tou obludou stranou nebo budu zvracet“.  Tohle katalogizování je taky zábavné, zkuste si vytvořit vlastní sadu výrazů a pojmenujte si je. Ve správných chvílích vám pak budou naskakovat, protože to bude zrovna ten pravý čas na „Opilého námořníka“, „Zklamanou lásku“ nebo „Chovatele vepřů po dlouhé noční“. Samozřejmě je třeba vybudovat i rozjásané verze pro chvíle klidu a pohody, potom se budou hodit třeba „Šťastný výherce jackpotu“, „Po uši zamilovaný student“ nebo „Zdolal jsem tu horu bez kyslíku“.  

Hrát si s tvářením je zábava, která je zcela zdarma, vždy k dispozici, protože potřebné vybavení máme stále s sebou. Nezbývá než začít. Pokud jste zvyklí starat se o to, co si o vás lidi řeknou, rovnou vám odpovím, budou si o vás myslet, že jste divní. Ať si to myslí, nasaďte třeba „Vy mi taky a hádejte kam“. Tváření je dar, se kterým jsme stvořeni, využijme ho moudře k radosti své i svého okolí.  

Krásné zážitky přeje

Zdeněk Bohuslav

Chvála úspěchů

Milí přátelé,

asi každý je rád, když se mu něco podaří, když dosáhne úspěchu. Může na sebe pak nalepit pomyslnou nálepku „Splněno“ nebo dokonce „Úspěch“.  Vždycky, když se potkám s někým, kdo je svým okolím považován za úspěšného, začnu trochu víc než obvykle pitvat své vlastní úspěchy a neúspěchy. Na první pohled mi přijde, že těch druhých je daleko víc. Ovšem při trpělivém rýpání zjišťuji, že to zase není tak jednoznačné. Co je to vlastně ten úspěch?

Podle mých zkušeností platí, že co člověk, to úplně jiná definice úspěchu. Rozpory mohou jít dokonce tak daleko, že to, co je pro jednoho člověka neúspěch, bylo by pro druhého vynikajícím úspěchem. Každý si staví svoje vlastní definice. Za jakýsi univerzálně počitatelný úspěch jsou často považovány peníze a moc. Obojí se dokonce poměrně běžně doplňuje. Ovšem každá univerzalita má mezery.

Pravda, najít člověka, který by si opravdu myslel a do kamery odpřisáhl, že za úspěch považuje chudobu a bezvýznamnost, je určitě těžké, ačkoli zcela jistě ne nemožné. Lidské porovnávání úspěchů je většinou mělké a chybné. Porovnávají se jen ty měřitelné parametry, které ovšem nemají šanci reprezentovat celý úspěch.

Z nesprávného porovnávání pak vzejdou i nesprávné závěry. Mnohdy lidé úplně zbytečně propadají do špatných nálad, protože měřitelné výsledky na žádný úspěch v jejich životě neukazují. Ovšem ty neměřitelné jsou u nich silné a mohly by převážit nedostatky měřitelných. Mohly by, kdyby si to dotyčný připustil, kdyby se nenechal paralyzovat vším tím měřitelným, obecně přijímaným úspěchem se zlatým leskem. Díky tomuto lesku zapomínáme na to, že úspěch může být a skutečně je skrytý i v odpuštění, milosrdenství, lásce, skromnosti, pokoře, přejícnosti, štědrosti a dalších maličkostech, které jsou tak těžko postihnutelné, že patří spíše k řemeslu filozofů a teologů.

Až budete v rozpoložení, které povede k aktivnímu posuzování vašeho vlastního úspěchu, zkuste si představit celou paletu života. Nekreslete jen zlatou, ale i červenou, žlutou, zelenou, modrou…nepřemýšlejte jen o hmotě, ale i duchovních úspěších. Nezapomínejte na úsměvy a radost, nenechte stranou nic, co je ve vašem životě podstatné. Skutečné sčítání stejně není na nás. Naštěstí. Jednou budeme posouzeni někým, kdo nestraní nikomu, navíc někým neskonale shovívavějším, než si vůbec umíme připustit. Nějaký ten úspěch určitě uhrajeme všichni.

Hodně radosti z úspěchů ve vašich i okolních srdcích přeje

Zdeněk Bohuslav

Chvála setkávání

 Milí přátelé,

 advent plyne svým korytem a já ve svém letošním adventním hledání chci vzdát chválu za setkávání. Myslím na obyčejné lidské setkávání a sdílení. Každý z nás k tomu potřebuje vlastní kulisy a okolnosti, ale všichni k tomu potřebujeme někoho blízkého. Setkávání v adventu mohou být naplněna spoustou řečí o starostech spojených s hmotnými přípravami na Vánoce, ale stejně dobře můžeme tato setkání využít k hovorům o tom, jak se nám daří adventní ztišení a vnitřní přípravy. Právě v adventní době je každé setkání příležitostí k přirozenému povídání o našem vnitřním prožívání.

 Jak začít? Jednoduše, jako se skokem do vody, prostě to zkusit.

 Nějak to s námi plácne, někdy líp, někdy hůř. Mnohdy jsme příliš zdrženliví a bojíme se mluvit s našimi přáteli, kamarády, rodinou o svém duchovním životě. Raději se tváříme, že je to něco, co máme srovnáno sami v sobě a s nikým se o tom nepotřebujeme vybavovat. Darem adventu je mimo jiné i sdílení, prožívání vzájemné lásky. Pokud si dopřejeme v tomto týdnu setkání s lidmi, kteří jsou nám blízcí, můžeme zkusit posunout téma hovoru k duchovnější rovině, můžeme zkusit otevřít prostor pro sdílení. Ti ostatní se buď přidají, nebo nepřidají. Pokud to nezkusíme, nedáváme k přidání se ani příležitost.

 Advent nás při našem vnitřním sebeúklidu může přivádět do rozpaků. Velmi jednoduše a se zahanbením si najednou vzpomínáme na dluhy, křivdy, nesplněné sliby. Mnohé z nich nelze už nijak napravit, přesto ti, které jsme mohli poškodit, nám mohou odpustit. Setkávání je vynikajícím lékem na všechny pochybnosti spojené s našimi skutky, je to medicína, která nám může odkrýt nezkreslený náhled lidí na naše chování plné přešlapů a nesplněných slibů. Mnohdy své chyby hodnotíme nesprávně. Důležité je, jak je vnímalo naše okolí. Povídat si v adventu o našich nedokonalostech je také vysloveně adventní způsob, jak využít setkávání.

 Vím, že se právě v adventní době hodně honíme, jsme na sebe přísní. Dopřejme si spočinutí a setkejme se s někým, koho máme rádi. Odřízněme se během toho setkání od vnějšího světa, soustřeďme se pouze na toho, kdo je nám drahý a možná i vzácný, protože se nevídáme tak často. Zkusme si promluvit i o vnitřním životě, o svých přesvědčeních, o své víře, o svých pochybnostech, láskách a nadějích. Ono se zdá, že celý svět kolem nás řeší před Vánoci hlavně jejich materiální stránku, ale vůbec to tak není, mnoho lidí je v této době konfrontováno s otázkou v co věří, kde je jejich naděje a láska. Mnoho lidí si rovná svá přesvědčení, a pokud najdou spřízněnou duši, půjde jim to líp.

 Já jsem přesvědčen, že setkávání je krásný dar, ve kterém musíme přiložit ruku k dílu, je především na nás, jak naše adventní setkávání budou vypadat. Zažívám opakovaně, opravdovou přítomnost Boží tam, kde se děje opravdové lidské sdílení. Moc vám přeju, aby se to stávalo v letošním adventu co nejvíce i vám.

 Požehnaný druhý adventní týden přeje

Zdeněk Bohuslav

 

Milí přátelé,

 na prahu adventní doby bych vám rád popřál, aby to byla doba plná těch nejlepších příprav. Je to vlastně jejím pravým smyslem, jde o dobu chystání. Jak sami víte, takové chystání není nic snadného, co všechno je třeba v tom kalupu před Vánoci zařídit, co všechno musíme stihnout, kde všude musíme být. Rád bych vám v tomhle zamyšlení nabídl svůj pohled jen na jednu oblast adventního chystání. Je to oblast neviditelná a přeci v důsledku nejzásadnější. Je to příprava našich srdcí, duší, našeho opravdového a jedinečného vnitřního světa.

 Vnitřní přípravy se dějí opravdu ve skrytosti. Právě k nim nás krásně volají slova proroka Izajáše pronášená Janem Křtitelem: „ Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky. Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány, co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné, a každý tvor uzří spasení Boží.“ Jan Křtitel připravoval své současníky na příchod Mesiáše, zvolil tahle slova, protože jim tehdy bezvadně rozuměli. Jde o zaslíbení předávané po mnohé generace. Už je to ale přes dva tisíce let, a pokud chceme vzít tenhle text vážně i my, musíme se s ním poprat sami. Já v něm vidím především naléhavou výzvu k práci na našich srdcích a duších. Není to pro mě výzva ke stavebním činnostem s nasazením hrubé techniky. Je to pozvání k vnitřní přípravě.

 Moc se mi líbí, že naše vnitřní adventní chystání je vlastně tajemství. Nikdo o tom nic neví, nemůže posoudit, jak jsme daleko, nestresuje nás. Zatímco zmínka souseda: „Ty ještě nemáš stromeček? Zbydou na tebe košťata.“, nás znervóznit může, stejný soused neví nic o tom, co už jsme stihli udělat sami v sobě, jak daleko opravdu jsme s adventním chystáním srdce.  Jak jsme pokročili s vnitřním chystáním, víme jen my sami. Já zmíněné volání Jana Křtitele vidím sám pro sebe takto: „Tak je to tu zase, přes všechna předsevzetí je vidět, že jsi do svého srdce natahal spoustu harampádí, postavil jsi spoustu zbytečných plotů a zdí, dokonce i jakési železné zátarasy. No tak s chutí do toho, je potřeba udělat zase pořádek. Je mi jasné, že to všechno nestihneš do Vánoc, ale prosím pusť se do toho a udělej tady trochu místa, vždyť přes všechny ty ploty soudů, domněnek, předpokladů a přes ty zdi netrpělivosti, lhostejnosti a sebestřednosti k tobě už neprochází nic důležitého. Vymeť ty zbytečné pasti informací o kdekom a kdečem. Ukliď si tady sám, sem nikdo jiný nemůže. Nemusí to být jako z katalogu, ale jestli chceš o Vánocích zažít něco pěkného, musí být v tvém srdci místo pro hosty, pokud nebudou mít kam přijít, máš smůlu.“

 Advent je pro mě období poctivých úvah o smyslu života, obdobím odpouštění a omluv, obdobím vymetení zbytečností a díky tomu obdobím vpravdě radostným. S každou vyhozenou zbytečností je ve mně víc a víc prázdného místa nachystaného na láskyplná setkání plná lidské blízkosti a pochopení, ale i na setkání s Tím, který nám Vánoce dal. Snažím se o vybodování co nejpřímější stezky do svého srdce, což neznamená, že se mi to povede, ale snažím se tím nestresovat. Ten, který přichází, se už prodral skrze mnoho přepážek a plotů.

 Přeju Vám, abyste se v adventu zbavili co největšího množství smetí ve svých srdcích a byli na jeho konci připraveni na ten opravdový příchod.

 Požehnané adventní týdny přeje

 Zdeněk Bohuslav

 

Chvála půstu

 Milí přátelé,

rád bych dnes pochválil půst, tedy činnost, která z našich životů už skoro vymizela. Myslím si, že to je škoda, proto mám potřebu půst trochu oprášit, otřít, poplácat ho po ramenou a nabídnout tohoto pozapomenutého šviháka i do vašich životů.

 Předně možná bude dobré vysvětlit, co konkrétně půstem myslím. Půst je v obecné rovině dobrovolné zřeknutí se nějaké běžné lidské potřeby, nejtypičtěji jde o jídlo. Panuje zažitá představa, že jíst musíme, abychom mohli fungovat, ano do jisté míry je to i představa pravdivá. Jíst opravdu musíme, ale zdaleka ne pořád. Krátké či delší přerušení potřebné dodávky jídla je dokonce podle mnohých odborníků tělu prospěšné. Já ale nejsem výživový specialista zaměřený na tělo, mým oborem výživy je spíše duše, proto bych rád nabídl půst jako možnost rozšíření a vlastně i poznání vašeho vlastního duchovního světa. Pokusím se srozumitelně vylíčit, co tím míním.

 Křesťané půst znají minimálně jako období před Velikonocemi a před Vánocemi

(zde se nazývá advent). Někteří jej ale znají i z osobní zkušenosti, kdy se opravdu na den, dva či více zřeknou jídla. Prostě nejedí nic. Ze své vlastní zkušenosti musím říci, že je to zážitek, který bych vřele doporučil každému. Zkušenost je v tomto případě nesdělitelná stejně jako jindy, ale přesto se pokusím. Pro mě je půst skutečným pokojem těla. Tělo normálně funguje dál, nic se nehroutí, ačkoli, aby člověk fungoval, musí brát samo ze sebe. Tělo je v půstu jaksi stravováno, což je zajímavé už samo o sobě. Půst od jídla, který já osobně praktikuji jako jednodenní zřeknutí se všeho jídla, mi přináší zajímavé zjasnění mysli, jakési očištění a prosvícení vnitřních myšlenek.

 Půst pro mě není nějakou artistickou disciplínou či závodem, je to cesta k vnitřnímu zklidnění, vymetení. Tělo se během něj zbavuje spousty odpadních látek a duše se přidává a vymetá taky lecjaké to svinstvo, kterého je vždycky dost. V důsledku se mi zdá, že se člověk v půstu skutečně fyzicky zbavuje zlých a nepotřebně kalných myšlenek. To se může projevit opravdu fyzicky, už nás třeba nebaví pomlouvání, odsuzování a plané hodnocení ostatních. Díky absenci jídla a přemýšlení o něm si člověk nadělí spoustu času, kdy může nad sebou přemýšlet. Já se snažím přemýšlet o svém vztahu k lidem a Bohu. Snažím se o hlubokou modlitbu, souznění, pochopení a přijetí Boží náklonnosti.

 Zažil jsem si několikrát, že půst mi dodává větší citlivost, pochopení a přibližuje mě k dovednosti být smířlivější a milosrdnější. Je to hluboký a ničím nenahraditelný zážitek. Uprostřed našeho světa zážitků a jejich hromadění má půst vynikající marketingové vlastnosti: na rozdíl od jízdy tankem, zorbingu či skoku padákem nic nestojí, naopak přímo vytváří úsporu. Schválně si spočítejte, kolik za běžný den projíte, dejte si ty peníze stranou a po úspěšném postním dni se rozhodněte, komu a jak je darujete (můžete samozřejmě i sami sobě), získali jste je. Půst vám nesebere čas, ani minutu, naopak vám nový čas přidá, schválně spočítejte, kolik času strávíte v běžný den jídlem a jeho přípravou. Dejte si ten čas pomyslně stranou a během půstu v něm přemýšlejte, čtěte, meditujte, modlete se, běhejte… prostě co chcete, to je další dar půstu.

 Když to sečtete a podtrhnete, je půst ohromnou a přitom zcela dostupnou zábavou. Každý jsme originál, každý si musí najít svou míru a svou cestu. Nic není správně a nic špatně, škoda je jedině to nezkusit. Pokud se budete následně chtít podělit o své dojmy, moc rád se o tom dozvím.

 Požehnaný půst se všemi jeho dary přeje

 Zdeněk Bohuslav

Chvála objímání

 Milí přátelé,

říká se, že jeden obrázek je víc, než tisíc slov. Jsou ovšem v životě situace, kdy i obrázek je málo, kdy nestačí tato jeho násobená síla. Jsou to například chvíle velkých zvratů, chyb a křivd, do kterých jsme se vědomě či nevědomě zapojili i my sami. Život se v takových chvílích jaksi zasekne, nechce se znovu dát do pohybu. Udělali jsme něco, co naše okolí jaksi zmrazilo, nevědí si s námi rady. My na tom můžeme být podobně. Obě strany ale v podstatě touží po tom, abychom se přes to přenesli, aby to drnclo a šlo zase zápasit s životem dál. Pokud je zaseknutí velké, nestačí ani slova ani obrázky, ale musí přijít činy. Připomíná mi to dětské pouštění lodiček. Pokud ta moje vjela nešikovně pod břeh, nechtěl jsem, aby tam zůstala a prohrála na celé čáře. Musel jsem rychle něco podniknout, něco kontaktního, co ji zachránilo, většinou to byl dobře mířený hod kamenem nebo šťulec klackem.

Jak napovídá název, rád bych dnes vzdal chválu objímání, které je podle mé životní zkušenosti velkým darem pomáhajícím nám překlenout propasti, kde končí slova i obrazy. Není možné nic pořádného říci, nelze nic namalovat. Je třeba se obejmout, protože v tom pevně stisknutém náručí je všechno – omluvy, odpuštění, přísliby, vysvětlení. Není co říci ani co dodat. Jsou chvíle, kdy jediné správné rozhodnutí je obejmout toho nebo ty, které jsme zklamali, kterým jsme ublížili, kteří nás nechápou. V tom objetí se najednou rozpouští všechny ty výhrady, které jsou dál úplně na místě, protože jsme něco opravdu zvrzali.

 Dokonce se mi chce s trochou nadsázky napsat, že objetí by mohlo být hitem Vánoc, pokud bychom ve své materiálně orientované vidině byli schopni přijmout, že to je dar, který můžeme stejně dobře dát jako přijmout. Dar nevyčíslitelné ceny, který se snad díky tomu může zdát bezcenný. Ano, není na něm cenovka, kam ji také nalepit, že? Absence sumy ovšem nemusí znamenat vůbec nic. Objetí není jen sevření někoho v náručí. Děje se v něm nepopsatelně víc, v naprostém tichu přichází mrazivě jasné přijetí. Ten druhý nás bere navzdory všem šrámům, které jsme jemu i sobě způsobili. Nevyčítá, činí tlustou čáru za vším, co bylo, a soustředí se na to, co právě teď je.

 Bez odpuštění a přijetí je moc těžké žít ve vděčnosti za přítomný okamžik, část naší duše se bez odpuštění pořád toulá v historii, ke které už nejde nic připsat, ale nám připadá, že v ní něco dlužíme. Dluh je ovšem možno splatit vždy jen v přítomnosti. Pokud váháte, zda někoho takovým způsobem obejmout, budiž vám inspirací příběh Ježíše. Mockrát se dotýkal lidí, se kterými jejich okolí nechtělo mluvit, ani je nechtělo vidět. Dělá to dodnes, nepochopitelně, ale úplně reálně se umí dotýkat našich duší tak, že v síle toho dotyku jsme schopni jít a rozdávat ze sebe to nejlepší. Jsou to chvíle, kdy Zlo a jeho pomocníci jen smutně krčí nosy, protože ačkoli v našich duších mají svou garsonku, zrovna teď v ní pekelně táhne a nejraději by ji vyklidili jednou provždy. Vítězství dobra a lásky mnohdy visí na obyčejném objetí.

 Krásná a účinná objetí přeje

Zdeněk Bohuslav

Chvála spočinutí

Milí přátelé,

adventní čas se bleskurychle blíží svému konci. Obchodníci se těší na cílovou rovinku, kde se jejich již dost zaplněné obchody ještě trochu více napěchují. Co my? Jak jsme na tom po době příprav? Jsme připravení si připustit, že se se nám narodil Spasitel? Jsme nachystáni na oslavu?

Během adventních rozhovorů s lidmi kolem mě napadlo, že nám všem společně v tom předvánočním čase chybí spočinutí. Každý z nás právě v tomhle čase čelí všudypřítomnému shonu, mnohdy je těžké a někdy nemožné to „ustát“. Takže se nám lehko stává, že ačkoli jsme přeci byli nachystáni na poklidný advent plný rozjímání a ztišení, nedostalo se nám pořádně ani jednoho. Zkrátka bez ohledu na vyznání a osobní přesvědčení jsme právě v tomhle čase spíše unavení, než nabití energií. Svorně se těšíme, že přijdou ty Vánoce, a my se zastavíme, spočineme. Právě o požehnání, kterým je dle mých životních zkušeností spočinutí, bych rád napsal pár vět.

Co je to vlastně spočinutí? Podle mě je to vědomý stav, kdy své tělo, duši i ducha usadíme, ukotvíme a vydáme se v tichu sami k sobě. Právě ve spočinutí, tedy stavu, kdy jsme se vědomě vytrhli světu kolem nás, máme velkou šanci nahlédnout sami sebe, vlastní hodnoty, vztahy, přesvědčení. V tomhle stavu se umíme pokochat vlastním nitrem. Zastavíme roztěkanost, pohyb, ale i jazyk. Mlčíme, odpočíváme a přemýšlíme. Ačkoli to přemýšlení není správný výraz. My nemusíme nic vymyslet. Ve spočinutí nemusíme nic, jsme sami se sebou. Živý Bůh, který k nám v narozeném Ježíši přišel strašně blízko, má tyhle chvíle rád. Zná nás a ví, že v době normálního předvánočního šílenství se k nám dostává jen velmi těžko. Jeho hlas je jemný a tichý a v tom randálu ho prostě nezaslechneme. Ticho, to je jiná. Ticho, které se rozhostí v nás během spočinutí, je podobno krásně vyšívanému bílému ubrusu slavnostně prostřenému na stole, je to samo o sobě pozvání pro jednajícího Boha. Je to jako otevřít dveře dokořán a pro jistotu napsat na ně velkou ceduli „Pojď dál“.

Kdo spočine, zažije odměnu. Bude to unikátní odměna právě pro něj. Její podoba závisí na spoustě maličkostí. Pokud ale opravdu spočineme, svou odměnu jasně poznáme. Budeme se z ní radovat. Dokonce je pravděpodobné, že nás ta radost svou intenzitou jaksi vytrhne ze spočinutí. Budeme se najednou chtít rozběhnout, vyskočit, tlesknout, potkat někoho, obdarovat někoho, objímat. Zkrátka skrze spočinutí, skrze tiché setkání s vlastním nitrem můžeme dostat odměnu zážitku Boží přítomnosti. Najednou to tam bude. Sedíme a najednou to víme, je tady se mnou, ví o mně, nejsem sám….jasně, narodil se nám!

Moc vám přeju, abyste dokázali spočinout. Užijte si svou odměnu, mějte krásné Vánoce a obdarujte svou láskou co nejvíc lidí tak, aby se nemohli ubránit a dávali ji zase dál.

Radostnou duši přeje

Zdeněk Bohuslav

Chvála barevného požehnání

Milí přátelé,

po dlouhé přestávce se vracím s nabídkou krátkého zamyšlení nad věcmi, které možná často přehlédneme, protože se v souladu s očekáváním světa soustředíme na něco „důležitějšího“. Dneska bych rád vyzdvihl požehnání, kterým jsou pro mě podzimní barvy. Je to malý zázrak na všech frontách, nedá se jim uniknout, doslova nás přepadají.

Když se člověk v říjnu rozhlíží kolem sebe, najednou s překvapením zjistí, že některých stromů si doteď ani nevšiml. Dokonce bychom byli schopni přísahat, že tam v létě ještě nebyly. Říjnové kabáty listnáčů se ale přehlédnout nedají. Pro někoho je to možná až kýč, vždyť se na jednom místě nabízejí snad všechny představitelné barvy najednou. Ideální je podle mých pozorování javorový les, tam se naše sítnice opravdu vyřádí. Je to pro ně něco jako hodně divoký večírek s těmi nejomamnějšími substancemi. Když si uděláme chvíli času, kdy nebudeme nikam pospíchat, nebudeme kontrolovat žádné přenosné zařízení a budeme se jen dívat, pohladí nám podzim duši svou barevnou štědrostí. Napadlo mě, že to takhle možná musí být, že jsme doslova zaplavováni barvami, abychom se jich přesytili, abychom je nasáli, akumulovali, nastřádali, uložili. Až se zima zeptá, co jsme dělali v říjnu, budeme mít ty obrázky ještě pořád ve svých srdcích. Uprostřed černobílého seriálu na pokračování, v němž tak málo obsazují slunce, se mám tyhle barevné orgie budou hodit. Myslím, že nyní je ten správný čas zažívat vděčnost za barevný nálet, pravý čas na koupel duší v barvách. Je to čas veskrze požehnaný, může klidně foukat i pršet, ty barvy tam pořád budou, ačkoli se slunečními paprsky jsou  podzimní nadělení samozřejmě ještě neodolatelnější.

Vyzývám tedy každého, kdo chce v duševním zdraví přečkat dlouhé černobílé období (jen si vzpomeňte na minulý rok), jděte a hleďte. Hleďte a čerpejte barvy po litrech, hektolitrech a cisterny svých duší přeplňte k prasknutí. Foťte si to očima i přístroji, kochejte se. Už brzy to oceníte. Je to podle mě moc důležité, možná důležitější než to, co jako „Důležité“ svět pro nás označil. Schválně to zkuste a ty sítnice nešetřete, jsou na to nachystány a taky si chtějí něco užít.

Ať jsou barvy symbolem podzimního požehnání, kterého se nám všem dostává.

Buďte zdrávi a dobré mysli.

Zdeněk Bohuslav

 

Chvála postního hrabání

Milí přátelé,

k dnešnímu krátkému zamyšlení mě vyprovokoval kos,

který se v nánosech spadaného listí pod starým javorem snažil najít něco k jídlu.

Javor je to opravdu pořádný a těch vrstev listí bylo tolik, že mi připadalo,

jakoby černý zápasník už ztrácel trpělivost, s každým klovnutím zmizela další mezivrstva.

Nakonec vyhrál a cosi vytáhl, asi žížalu, brouka, zkrátka něco použitelného.

 Právě tenhle nenápadný hledač potravy mi připomněl,

že naše postní hledání se v lecčems podobá.

Když řeknete někomu neznalému souvislostí,

že před Velikonocemi držíte čtyřicetidenní půst, bude vás mít za blázny

(nebo moderně za odvážné dietáře).

Pokud bude zvídavější, trochu se vyptá, v čem to spočívá.

Co mu odpovíte?

Určitě máme každý svou postní cestu, tedy i odpovědi budou úplně odlišné.

Určitě není lehké tu svou cestu hájit v uspěchaném otáčení světa.

Jedno máme ale přeci jen společné. Hrabeme.

Pokud se v půstu pouštíme směrem ke svým srdcím, tedy ke své podstatě,

k sídlům své víry, hrabeme. Máme k tomu různé pomůcky,

něco nejíme, nepijeme, neříkáme, neděláme, ale hrabeme.

Hrabeme dokonce dost podobně jako ten kos. Těch vrstev, otrava.

Proč to musí být tak složité, než se dostaneme k podstatě?

Hodně jsme ji obalili, musíme se prokousat přes všechny povinnosti,

potom nás čekají nezbytnosti, potom jsou na řadě naléhavé věci,

potom odsouvané maličkosti, vrstva střídá vrstvu.

Nakonec jsme skoro u něj, ale narazíme na méně populární obaly – černé svědomí, pochybnosti, křivdy, mindráky…

Dohrabat se svému srdci není krátká činnost na půl hodiny.

Moje vysvětlení zní – právě proto máme těch čtyřicet dní.

Nemusíme to mít hned, máme dost času. Žádný stres, využijme věnovaný čas.

Ten kos měl evidentně hlad, ale nevzdal to v půlce.

Naše hrabání bude taky úspěšné, jen pokud vydržíme.

Dovolím si tedy popřát vám co nejúspěšnější hrabání,

které bude korunováno výsledkem.

Kos si nakonec zobnul, přeji tedy i vám,

ať se na konci setkáte s pravou podstatou svého stvoření,

ať se potkáte s žijícím Kristem, který nesídlí nikde daleko, jen v našich srdcích,

a to je přeci jen pár vrstev, tedy pár… však víte.

Tedy hrabme a hrabme a hlavně se dohrabme. Čas máme.

Přeji vám požehnaný půst plný příjemných překvapení.

+Zdeněk Bohuslav

 

Chvála tepla

Milí přátelé,

současné mrazy mě dovedly k tomuto krátkému zamyšlení na naprosto obyčejné téma.

Teplo je něco, s čím počítáme.

Řekl bych dokonce, že ho klidně můžeme přidat na hromadu samozřejmostí.

Na této pomyslné hromadě, nebo spíš na této pomyslné hoře spočívá spousta věcí,

se kterými jsme si zvykli žít a přestali jsme si je uvědomovat.

Prostě to všechno máme a nevnímáme to jako dar, tedy až do chvíle, kdy o to přijdeme.

Venku mrzne, až praští, a my se na to můžeme dívat z více či méně vytopených místností.

Neumíráme mrazem, nějaké teplo si vyrábíme, nakupujeme, máme.

Kdyby náš zdroj vypadl, budeme mít problém, ale přeci jen ne tak závažný,

někam se přesuneme, než se to vyřeší.

Už si trochu uvědomíme, že jsme na někom závislí, že teplo není taková samozřejmost.

Budeme o tom přemýšlet.

Ovšem teplo má ještě jeden rozměr, jaksi méně hmatatelný, a přeci možná důležitější.

Je to teplo v našich vztazích k lidem kolem nás.

Záměrně nepíšu k bližním, protože mi přijde,

že tenhle biblický terminus technicus řada lidí nechápe.

Vztahy a lidé mají samozřejmě spoustu projevů a rozměrů.

Ovšem v nějakém vztahu jsme prakticky s každým člověkem, kterého potkáme,

ať už v jakékoli situaci.

Teplo ve vztazích k ostatním lidem ovšem jednoznačně začíná

v teple našeho vztahu k sobě samým.

Láska a milosrdenství.

Tenhle koktejl může míchat jen barman, který má obě přísady,

jinak z toho zůstane název a koktejl se nebude dát polknout.

My sami můžeme být takovým barmanem mnohokrát denně.

Aby byly naše vztahy k okolí teplé, tedy naplněné různými projevy lásky a milosrdenství,

musíme začít u sebe. Jasně, mít se rádi a odpouštět si, nevléci s sebou balík výčitek

a mindráků, mít se rádi v naší současné podobě,

cítit vděčnost za naši konkrétní existenci se všemi klady a zápory.

Schválně se po vyčištění vlastních zápraží zkuste dívat na promrzlé

či zahřáté postavy kolem sebe jako na souputníky na cestě životem,

jdou určitě mnohdy zcela jinak, ale ta cesta je jen jedna

a my sami můžeme zásadními způsoby ovlivnit cesty našich souputníků.

Někdy nejdeme do hádky, někdy odpustíme, někdy vyslyšíme, někdy ustoupíme,

někdy poradíme, někdy dáme někomu pár facek.

Láska má mnoho projevů, milosrdenství taky.

Každý, koho ve své pouti potkáme, může dostat díl tepla, pokud se tak rozhodneme.

Při troše nadsázky jsme každý chodící teplárnou,

která většinou zdarma vydává teplo a dělí se o něj.

Někdy jsme ve stavu provozní nouze a jsme rádi, že sami nezmrzneme.

Právě v takovém stavu si ovšem musíme uvědomit, že ostatní hřejí.

A kdyby i oni měli náhlý pokles výroby, je tu ještě Hlavní Teplárna,

Ten, který byl je a bude, ten výpadky prostě nemá.

Buďme v těchto mrazivých dnech blíž jeden druhému, zajímejme se o sebe a rozdávejme teplo lásky a milosrdenství. Zimu nechme ďáblovi, beztak v pekle spíš mrzne, než doutná horkem.

Požehnání Hlavní Teplárny přeje

Zdeněk Bohuslav 

 

Chvála vzpomínání

Milí přátelé,

"Vyprávěj, jak si byl malej."

Vzpomínám si, jak jsem podobnou větou trápil své rodiče.

Je to určitě nakažlivé, protože i mým dětem se takové vyprávění líbí.

Vždycky mě vrhne do náručí bezbřehých vod vzpomínek.

Díky jedné banální vzpomínce se vynořuje jiná, kterou jsem považoval za dávno ztracenou.

Víte, představuju si to tak, že jakmile pustíme v hlavě vzpomínací mód, je to jako bychom se napojili na videopůjčovnu,

která nám ale sama sází filmy podle vlastního výběru. Chceme jen jeden kousek a spustí se lavina.

Alespoň já to tak mám. Vždycky mě to překvapí, ale většinou je na konci toho vodopádu vděčnost.

Proč? Já si vždycky pod vodopádem uprostřed pěnící vody vzpomínek uvědomím,

že jsem prožil opravdu hodně velmi požehnaných chvil.

Jsem za to moc rád a vděčnost spočívá v jakémsi tichém díkůvzdání, které mi běží v hlavě.

Myslím, že právě v adventní době, která nám začala, je vzpomínání dobrým odrazovým můstkem.

Začnete u jednotlivých příhod spojených s konkrétními lidmi a jaksi mimochodem dostanete několik příloh.

Pokud by se nám něco podobného stalo v restauraci, dočkáme se k objednanému vývaru a řízku ještě svíčkové,

zmrzliny, guláše, smažou a tak dál. Vzpomínky se podle mě dají výborně využít i pro naši přítomnost.

Vzpomínky na hubenější roky, nám připomenou, že se nemáme tak špatně, vzpomínky na milé přátele zase utiší naši osamělost.

Vzpomínky mají ještě jednu výbornou vlastnost, můžeme se o ně podělit. Dokonce to k nim patří.

Když to činíme, musíme ten proud v hlavě usměrnit a převést do slov,

podobně jako se v mnoha restauracích čepují přeslazené nápoje, kdy se tresť mísí s vodou a CO2.

Pokud vypouštíme vzpomínky na cestu k uším posluchačů, nemůžeme je nechat nahaté, oblékáme je tak,

aby posluchači uměli rozpoznat jejich krásu.

Ovšem tahle činnost není nijak nečestná, sami si na ní uvědomujeme, jak těžké je vzpomínky sdílet v plnosti s těmi,

kteří to s námi neprožili. Naše adventní putování k narození

Spasitele je se vzpomínkami pevně spojeno, vždyť i slavná slova o narození,

která si budeme číst, se k našim uším dostala díky vzpomínání těch, kteří u toho byli.

Krásný adventní čas a hodně vděčnosti v srdcích přeje

Zdeněk Bohuslav

Chvála nadhledu

Milí přátelé,

taky se berete tak vážně? Já se někdy přistihnu, že přemýšlím tak, jako bych byl pro fungování světa důležitý.

Na něčem se zaseknu a hrozně řeším, jak to dopadne, jaká bude má role a výsledek.

Zrovna dneska mi to připomněl sousedův kohout. Nevěříte?

Nerozumím řeči zvířat a už vůbec nemám empatii pro kohouty, ale tenhle opeřenec mi dneska připomněl,

jak je důležité usilovat o nadhled.

To bylo tak. Zmíněný kohout se neskutečně naparoval uprostřed svého hejna slepic.

Na dvorku s vysokým plotem byl s nimi úplně sám. Pán tvorstva, kam se hrabe lev.

Hlasité kokrhání, důležitý krok, vztyčená hlava, ostrý pohled,

tohle všechno vyjadřovalo vědomí vlastní důležitosti a nezastupitelnosti.

Tenhle naivka ale o lvech nic neví, svět pro něj končí u plotu, tam je prostě konec světa.

Možná si uvědomuje, že za tím plotem ještě něco vidí, ale to už nebere v potaz.

Je králem zvířat se vší odpovědností a pravomocemi.

Právě takovými naivními kohouty se můžeme stát, pokud nebude mít nadhled nad svou životní situací.

V nadhledu jde o to, že první, co relativizujeme, jsme my sami, náš význam, vliv a síla.

Díky nadhledu se nám rozšiřuje svět, najednou je ten náš dvorek skoro přehlédnutelnou tečkou,

jejíž význam budí spíše rozpaky a smích. Nadhled nám prozradí, že žijeme uprostřed dalších lidí, nadhled nám ukáže,

že mnozí jsou na tom hůř než my, nadhled nám ukáže, že ani ostatní lidé nejsou nijak zvlášť mocní a důležití.

Jak nadhled vypadá? Začíná už tím, že se zastavíme a chceme ho získat.

Máme ho pořád s sebou, jen musíme vylézt na pomyslný strom a rozhlédnout se.

Musíme seskočit z vrcholku stupně vítězů a připustit si, že náš význam je jaksi bezvýznamný.

Právě v nadhledovém uvažování se můžeme setkat s opravdu důležitými otázkami smyslu a směřování života.

Díky nadhledu se montujeme do pohledu Božího. Jak On nás asi vidí? Jeho nadhled musí být přeci absolutní!

Nezanikáme mezi davy ostatních?

Ani náhodou, zná naše nejniternější já, včetně neschopnosti snižovat vlastní důležitost a význam.

Je na něj spolehnutí, jakkoli vtipně mu musíme připadat, nikdy nás neopouští.

Zkuste si na to vzpomenout, až zase budete cítit obrovskou odpovědnost a vlastní význam.

Nejste na to sami, nejste tak důležití, přidá vám to na odvaze a taky na dobré náladě.

Pokud se něco nevydaří, svět nespadne, možná dokonce s nadhledem uvidíte, že to bylo pro vás skvělé.

Nadhled a humor jdou mnohdy po stejné cestě, jděte po ní s nimi a bude vám líp.

Hojně požehnaný týden přeje

Zdeněk Bohuslav

 

Chvála malebnosti

Milí přátelé,

možná může nadpis mého dnešního zamyšlení znít poněkud zasněně. Asi to tak i je.

Strávil jsem totiž příjemnou sobotu v neskutečně malebné krajině Sedlčanska.

Od té doby nemůžu na malebnost zapomenout. Mírné kopečky Středočeské pahorkatiny,

pasoucí se krávy a ovce, rozlehlé rybníky, malá sídla se zajímavými panskými usedlostmi.

Uvědomil jsem si, že malebnost krajiny kolem mě mi dodává dobrou náladu, budí vděčnost, že to smím vidět na vlastní oči.

Na pahorku s ohromujícím rozhledem jsem si uvědomil, že malebnost je hodnota,

které bych ve svém životě rád dal víc prostoru.

Přemýšlel jsem o tom, jak se vůbec malebnost v mém životě může projevit.

Ano, můžu se snažit trávit hodně času v malebných místech, ale co malebnost jako skutečná hodnota?

V čem vlastně spočívá? Jak malebnost vzniká? Jaký je na ni recept?

Podle mě sou jejím základem tři ingredience: uměřenost, sladěnost všech prvků a zářící ozdoba toho všeho.

V krajině si tohle všechno umím představit, ale jak to dostat do života? Není to moc éterické, nepředstavitelné, nereálné?

Myslím, že přeci jen není. Začnu uměřeností, tedy tím, aby nebylo něčeho příliš mnoho a něčeho jiného příliš málo,

například práce a hraní. Jejich vyváženost je pro mnohé z nás cizí pojem, k uměřenosti máme bohužel víc než daleko.

Musí to tak být? Nemohla by tahle složka malebnosti proměňovat naše životní putování?

Myslím, že je to na nás.

Další částí malebnosti je sladěnost všech prvků, tím myslím, že k sobě jednotlivé části scenérie ladí.

Dovedu si i tohle představit v našich životech.

Můžeme žít v souladu s ostatními lidmi, v lásce k nim, můžeme nebýt lhostejným ostrůvkem,

ale součástí pevniny, která nás spoluutváří.

Sladěnost tedy jednoznačně vidím ve vztazích, kde se projeví jako láska, přátelství, pochopení, soucit, milosrdenství.

Jak ale do našich životů zašifrovat i poslední popsanou složku malebnosti, tedy zářící ozdobu toho všeho?

To je přeci to, co nás odlišuje od ostatních, to je naše individualita sama o sobě,

to je ten jedinečný dar, který jsme dostali, který nám umožňuje obdarovávat naše okolí.

U někoho je to nehynoucí úsměv, který je schopen obstát i v těch nejhorších zkouškách,

u jiného schopnost naslouchat a podporovat, u dalšího je to velká moudrost, o kterou se dělí.

Každému byla tahle ozdoba dána, nemusíme o ní vědět, ale máme ji.

Náš jedinečný dar září v naší bytosti jako hladina rybníka v malebné krajině, je ozdobou.

Když o tom tak přemýšlím, přijde mi, že mé přání dostat malebnost do reálného života může být přeci jen možné.

Dokonce bych řekl, že to může být velmi zajímavý pokus.

Stvořitel učinil neskutečně malebný svět, je na to tolik příkladů, moje Sedlčansko je kapkou v oceánu.

Proč bychom nemohli být součástí malebnosti?

Zkusme tento týden najít své naprosto originální vyjádření uměřenosti, sladěnosti s celkem a také svou zářící ozdobu.

Třeba objevíme ve své životní realitě některé díry, které se nám podaří zalátat,

třeba si ve výsledku budeme sami sebe více vážit, což je přeci nezbytná podmínka,

abychom si stejně tak dokázali vážit lidí kolem nás. Ať žijeme malebně a jsme rádi, že tak přispíváme k malebnosti stvoření.

Ať vaše ozdoba září světu.

Zdeněk Bohuslav

 

Chvála tvoření

Milí přátelé,

podzim se chystá vystrnadit babí léto, určitě se mu to povede jako ostatně každý rok

(pravda, občas ho rovnou předběhla zima).

U nás doma se tohle období projevuje zvýšeným přísunem různých plodů,

některé jsou jedlé, jiné jsou krásné a ještě další jsou prostě jen plody, u nichž uvažujeme,

proč nám je děti přitáhly až do domu. Co s tím vším budeme dělat? Přesně takhle se našich dětí ptáme.

Pravda, mají své plány, ale materiálu k jejich uskutečnění je vždycky moc.

Ovšem podzim zasluhuje pochvalu, protože poskytuje opravdu parádní výběr různých bobulí a plodů,

ze kterých se pak dá vyrobit příjemné ozdoby domova. Je to zvláštní, ale děti jsou často zbytečně konzervativní.

Kaštany jsou přeci na ježka  a na srnku, futuristické nápady na tvorbu hada a artisty na kladině většinou šmahem zahazují.

Plní si své představy, tvoří podle vlastních tradic. Právě tvořivost bych rád tímto textem velebil.

Tvořivost se snoubí s fantazií, je to úžasná kombinace, která z materiálů dělá výrobky.

Jasně, jsou u toho i ruce, ale ty už poslušně plní to, co jim naporoučíme.

Jsou méně či více obratné, ale ta skutečná tvořivost je v nás.

Vzniká jako mix představ a možností, naše výrobky jsou vždycky absolutní originál.

Je jedno, zda jsou povedené a rafinované či nikoli. Nevznikly v sérii po stovkách tisíc a milionů jako moderní hračky.

Je v nich kus fantazie, kterou nám Stvořitel dal, abychom ji používali.

Když to domyslíme, je naše tvořivost jedním z mnoha způsobů, jak chválit právě Stvořitele.

Jejím využíváním pokračujeme v jeho díle, přetváříme svět kolem sebe. Co na tom, že to jsou drobnosti.

Tvořivost v mnoha moderních zaměstnáních úplně chybí. Její už tak dost vzácné využití je tedy stále vzácnější.

Máme ji všichni, bez ohledu na to, kam nás kdo škatulkuje, mají ji studijní typy i rebelové, jen ji moc často nepoužíváme.

Doporučuji tedy sebrat pár kaštanů, žaludů a jeřabin, položit to na stůl a chvíli stát před úkolem něco z toho udělat.

Uvidíte, že něco nakonec stvoříte, nikde na světě nebude stejné stvoření, úplně navlas tak,

jako vy existujete jen jednou a právě se všemi plusy a mínusy vaší povahy.

Tvořením jsme blíže Stvořiteli, tvořením zvedáme hozenou rukavici, kterou nám nabídl ve stylu:

„Já už mám hotovo, co budeš dělat ty?“.

Samozřejmě to platí pro veškeré tvoření, nejen pro podzimní hraní, ale to je příjemným cvičením, u kterého se dobře dumá.

 

Příjemné tvoření a krásný podzimní týden.


Zdeněk  Bohuslav

 

Chvála darovaných rán

Milí přátelé,

krása nepopsaného listu papíru, prázdný vál na těsto, rýč zapíchnutý na kraji záhonu.

Ráno je podobné tomu všemu. Ráno se může stát spousta věcí.

 Ráno se můžeme pustit do plnění těch nejodvážnějších snů.

Možná v nás může hlodat pochybnost, zda všechno stihneme, či zda se nám to bude dařit,

ale ráno máme před sebou celý den a můžeme s ním hospodařit. Ráno ještě můžeme být naivní, odhodlaní a plní sil.

Ráno začíná naše cesta konkrétním dnem.

V dnešní době si zvykáme plánovat svou existenci na neuvěřitelně dlouhou dobu dopředu.

Děláme to dokonce navzdory tomu, že se svět kolem nás překotně mění.

Je už takřka nevypočitatelný, vzdory všem zaručeným analýzám a predikcím.

Relativně klidně uzavíráme dlouhodobé smlouvy, v jejichž plnění je spousta rizik.

Děláme to, protože věříme, že budoucnost bude. Nevíme přesně, jak bude vypadat, ale věříme v její existenci.

Jed to hodně silná víra. Ráno je pro mě jasným přechodem mezi přítomností a budoucností.

Ráno si připomínám, že je začátek nově darovaného dne. Darovaného? Ale jistě.

Já věřím, že každý den, který smím prožít na Zemi je mi dán, svěřen.

Stejně tak věřím, že dobrý Správce všech mých dní se dívá, jak s ním naložím.

Právě ráno si uvědomuji znovu a znovu tuhle skutečnost.

Je to krásný pocit začít každý den jako narozeninový, originálním dárkem.

Možná to zní hrozně naivně, ale darovaný den je přeci jen o hodně jiný, než jen další položka v diáři,

kalendáři či jiném pomocníku pro dělení času. Darovaný den je plný očekávání a možností.

Moje babička, která už přešla po cestě lidského života už dál, mě naučila vážit si rán.

Jsem jí za to dodnes vděčný. Rána jsou pro mě pořád vzácnou součástí života.

Ráno se připravuji na to, aby tenhle den byl zapsán co nejlepším způsobem na seznamu mých dní.

Moc vám všem přeji, aby rána pro vás byla okamžikem, kdy si uvědomíte své zasazení do souvislostí existence,

chvílemi, kdy si odpovíte lehce na otázky svého bytí a jeho smyslu.

Moc vám přeji, aby rána byla plná milosti a energie, která by se dala krájet.

Moc vám přeji, aby rána byla plná odvahy a touhy jít po cestě, o které jste přesvědčeni, že je správná.

Nakonec vám přeji, aby rána byla bodem, kde můžete začít na bílém papíru úplně znovu,

bez výčitek za minulá provinění a nedokonalosti.

Kéž vám živý Bůh vaše rána požehná a naplní vás radostí, která vydrží po celý darovaný den.

 

Požehnané podzimní dny přeje

+ Zdeněk Bohuslav

 

Chvála návratů

Milí přátelé,

rád bych dnes pochválil jednu opomíjenou věc. Jsou jí návraty.

Ostatně máme po prázdninách a dovolených, a tak se většinou vracíme do běžných kolejí.

Doba je tedy pro toto téma vhodná. Jen si zkuste vzpomenout na některý svůj návrat z dovolené.

Je skoro jedno, jak daleko jste na ni cestovali. Důležitý je ten pocit po návratu.

Skoro nikdy o něm nemluvíme, ale důvěrně ho známe. Pro některé z nás je na celém cestování nejlepší právě tento pocit.

Nicméně hovory o dovolené se drží spíše v zaběhlých kolejích – jaká byla voda, co jste viděli, jaké bylo jídlo,

zlobily děti…co počasí? O té intimitě návratů nemluvíme.

Možná je to způsobeno tím, že jaksi podvědomě si chceme tuto návratovou záležitost nechat pro sebe,

tak je dobrá a tajemná. Co konkrétně myslím?

Ten pocit, který nám přinese třeba - domácí postel s tou správnou tvrdostí matrace s vyleželými místy,

ten správně velký polštář, specifická vůně bytu nebo domu, naše hrnky, příbory,

trávník, naše… mohl bych pokračovat do nekonečna. Víte, co se mi na návratech ale líbí opravdu nejvíc?

Dělají z nás na chvíli cizince ve vlastních městech a vesnicích.

Jsme tady zase noví, koukáme překvapeně na spoustu věcí.

Některé nejsou vůbec nové, ale najednou si všimneme, že sousedovi nějak povyrostl ořešák,

na zastávce natřeli lavičku, odlupuje se nám barva na okně. Znova objevujeme, kde to vlastně žijeme.

A ještě jeden efekt mají návraty. Náš pohled na příbytek a jeho okolí je tolerantnější.

Nějak si toho svého bydlení víc vážíme.

Jasně, máme nápady na vylepšení a díky dovolené často i energii na jejich uskutečnění,

ale jsme příjemně zaskočeni už stávající podobou.

Návraty jsou zkrátka hodny pochvaly.

Pomáhají nám znovu objevovat a vážit si věcí, které nám tak zevšedněly, že je už ani nevidíme.

Návraty nám mohou vlít do žil pocit šťastlivců, kteří bydlí a pracují na skvělých místech.

Objevujeme to, co tak dobře známe. Zjišťujeme míru požehnání, které se nám dostává už tím, že máme svůj domov.

Jasně, má mouchy, je třeba ještě tolik věcí vylepšit, ale jsme tady doma.

Představuji si, že i náš konečný návrat do Boží náruče, až skončí naše pozemská cesta,

bude podobně optimistický a plný vděčnosti.

Budeme doma, tentokrát natrvalo, ačkoli kdo ví, třeba se tam dá taky cestovat a třeba ještě úplně jinak,

než si vůbec umíme představit.

Přeji vám krásné pozemské návraty a hodně obdivu a tolerance k vašim domovům, které na vás celou dobu čekaly.

 

Požehnaný týden přeje

Zdeněk Bohuslav  

 

Chvála neobvyklých cest

Milí přátelé,

přeji vám krásný a vděčností naplněný týden.

Potkal jsem se svým starým přítelem a diskutovali jsme o všem možném, bylo to moc příjemné.

Neviděli jsme se dost dlouho, a přesto to vypadalo, že jsme se teprve nedávno rozloučili.

Z našeho rozhovoru mi mimo jiné zůstala jedna myšlenka.

Jít úplně neobvyklou cestou je zaručeným receptem na opravdu zajímavý život. Zní to jako fráze?

Možná, pokusím se ji blíže vysvětlit a obhájit.

Můj přítel strávil téměř měsíc na Korsice. Ukazoval mi dech beroucí fotky nedotčené přírody, úctyhodných hor.

Ze všeho doslova sálalo požehnání. Krásná cesta, která obdarovala celou jeho rodinu.

Byli tam opravdu dlouho díky svému autostanu. Ano, skutečně stanu postavenému na střeše běžného osobního auta.

Spali přímo v přírodě, neplatili drahé a hlučné kempy. Znamenalo to, pouze tento stan mít, rozhodnout se pro něj.

Možnosti přespání jsou pak takřka neomezené. Pravda, oželeli švédské stoly a komfortně klimatizované pokoje,

ale vyměnili to za skutečnou dovolenou v přírodě, za absolutní využití draze získaného volného času.

Kdyby šli tradiční cestou, byli by týden v hotelu, a viděli by moře v okolí.

Zmiňuji tohle jako jeden z příkladů neobvyklé cesty, o které mluvím výše.

Mám takových příkladů víc. Často máme potíž s tím rozhodnout se pro nějakou nezvyklou cestu.

Ověřené a tradiční je zpravidla bezpečnější, ale také, stejně zpravidla, nudné a nepřínosné.

Zkusme se tento týden na své životy podívat z hlediska naší možnosti volby neobvyklých cest.

Zkusme z tohoto pohledu revidovat naši práci, bydlení, vztahy, cíle a přání.

Alespoň v jedné z těchto oblastí najdeme možnost vydat se po neobvyklé cestě,

která kromě rizika slibuje i nadstandardní zážitky a životní zkušenosti.

Mimochodem Ježíš taky nebyl zrovna konzervativní typ.

Vydával se mezi lidi, mezi které se nikomu nechtělo, nevyhýbal se celníkům, prostitutkám, malomocným.

Řekl bych, že jeho příběh je plný neobvyklých cest.

Jednou neobvyklou cestou i končí, dokonce ani smrt ho v tom nezastavila.

Jsem přesvědčený, že Bůh nám ponechává nesmírný manévrovací prostor pro tvorbu našich životů.

Nechává nás rozhodovat se samostatně, nebere nám odpovědnost.

Podle mě je někdy znuděný z našich konzervativních voleb. Vždyť v Ježíšově příběhu nesmírně vyvýšil neobvyklé cesty.

A ještě jedno důležité konstatování. On s námi je, ať si vybereme kteroukoli – bezpečnou i nebezpečnou, neopouští nás.

Třeba i proto alespoň někdy zkusme dělat věci a rozhodnutí jinak, než jsme zvyklí.

Neobvyklé cesty a požehnání jsou spolu zajímavě propletené.

Požehnaný týden plný úsměvu přeje


Zdeněk Bohuslav